Spokojený jsem, když souzním sám se sebou

Spokojenost je ve své skutečné podobě vyjádřením naprostého souznění se sebou a svým (dosavadním) životem. Obě ty složky jsou nutné, jen pak dokáže člověk skutečně prožívat spokojenost, aniž by k ní potřeboval nějaký aktuální důvod.

Spokojenost je nutnou podmínkou kvalitativní změny. Spokojený potřebuji být nejdřív, ne „až pak“. Dokud uvažuji způsobem, že „až se něco změní/splní, bude mi líp“, uvažuji špatně a nic se proto rozhodně nezmění/nesplní.

Do vyšší kvality se tedy nikdy nevstupuje ze stavu nespokojenosti, ale naprosté spokojenosti. A také vděčnosti za vše, co jsem doposud prožil a co mě to naučilo. Až vyzařování naprosté spokojenosti a vděčnosti tedy otevře dveře, které do mého žití přinesou nové oživení, změnu, která přinese i novou kvalitu mému žití. Ovšem nikoli tím, co mi přinese, ale že mi do života přijde způsob, jak sám sebe (své nové kvality) ještě užitečněji sdílet.

Vždy si užívám sám sebe a nikdy to nebude jinak. Jsem-li nespokojený, užívám si sám sebe, jsem-li naštvaný, užívám si sám sebe, cítím-li se unuděný, opuštěný, zlomený, zrazený, zdrcený…, i to vše je jen a pouze užívání si sama sebe — takový jsem.

A jaký jsem, přesně to i sdílím. Prožívám-li tedy sám se sebou nespokojenost, nudu, naštvanost, nervozitu, pocity nejistoty, kritiku, neschopnost, frustrace, nedostatek sebedůvěry, lenost či cokoli jiného, co za nic nestojí, budu přesně tohle promítat do všeho, co se mnou budou prožívat druzí. To vše si přinesu do nové práce, vztahu, kolektivu, bydliště, na dovolenou, prostě kamkoli.

Proto je naivní očekávat od nějaké vnější změny jakýkoli posun. Posunout se musím já sám, ne že mě posune nový partner, zákazník, zaměstnání, aktivita, kamarádi… Kdepak, to pořád od života něco chci, ale já mu potřebuji začít (konečně) dávat.

V Tarotu jsou na to Poháry — vyjadřují energii (po)citů, která za to vše může. A ten Pohár je dobře symbolický, protože názorně ukazuje — dokud není tvůj vlastní pohár plný (dokud ti něco chybí), nemáš co sdílet (kromě toho chybění a frustrací z něj). Teprve až se tvůj pohár naplní, začne přetékat a až to přetékající je kvalita, kterou jsi schopen sdílet. Jsi naivní, toužíš-li po přátelích, lepší práci, financích, partnerovi, dítěti či čemkoli jiném.

Tímto způsobem jen křičí tvé nitro, že není spokojené a naivně očekává, že je někdo nebo něco spokojeným udělá. Tvůj Pohár (po)citů je (polo)prázdný a proto — nemáš co sdílet. Jsi nezralý a tudíž sdílení neschopný. Nedokážeš to, byť si možná myslíš opak.

Cesta ke spokojenosti je tedy jiná. Spočívá v nápravě našich citů neboli vztahu k sobě a své životní cestě (jak již bylo avizováno na úplném začátku). A to se dělá Přijímáním, kdy se člověk naprosto ztotožní se sebou a všemi svými dosavadními prožitky. Potřebuje pochopit, že mu nic nechybí, stejně jako na své životní cestě nikdy neprožil nic zlého. A to opět vyžaduje — jinou logiku. Tou dosavadní totiž opět dospěje do stavu, ve kterém už je — do nespokojenosti (výčitky, bolavé vzpomínky, pocity ublíženosti…).

Život není boj, on tak jen může vypadat. Bojuje ale jen ten, kdo někde vidí problémy. Pak cítí potřebu buď utíkat, nebo se bránit.A to pořád člověk nic nepochopil. To stále žije zmítán svými dojmy a názory z těch dojmů dedukovanými. Není skutečný, protože vše v jeho životě je proměnlivé a on na to nemá žádný vliv, on s tou neustálou proměnlivostí jen dokáže dál bojovat.

Člověčí (panáčkovská) logika člověku pocit totální spokojenosti nedokáže dát. Proto ji potřebuje opustit jako přežitou a naučit se na svět i sám na sebe koukat jinak. Pak se věci ukážou v úplně jiném světle a co dřív bojovalo, se změní v pochopení a lásku. Bezpodmínečnou, tedy opravdovou.

A tou bezpodmínečnou láskou se konečně zaplní náš Pohár, odezní ego a zůstane jen člověk takový, jaký skutečně je — úžasný, ideální, a v dobrém slova smyslu všeho schopný.

Za vše může pokřivený vztah k sobě a své minulosti. Na to obojí jsme si udělali naivní názory ze svých dojmů, které se staly šablonami našeho uvažování. A ty šablony se už jen promítají do našeho současného žití naším myšlením, reakcemi a chováním.

Vše v životě se pak ukáže jako samozřejmost. A teprve potom, kdy je vše naprosto samozřejmé, se probudí i ona spokojenost, protože odezní všechny obavy o to, že to své nikdy žít nedokážeme. Spade z nás napětí a život začne bavit. Začneme doslova žít pro zábavu. A to je ten nutný stav, kdy je co sdílet, ale už ne jalovosti a frustrace a útěky z nich, ale hodnoty.

Z útěkáře a bojovníka se stane ten, kdo klidně stojí na vlastních nohách. Okolnosti s ním nijak nehýbou, protože v žádných nevidí problém. A právě tím se stává — přitažlivý. A tudíž už může přijít i to, po čem toužil, protože teď už od toho člověk nic nechce, ale automaticky se jen touží starat, aby tomu s ním bylo dobře. Říká se tomu dávající láska, skutečný zdroj spokojenosti i všeho dobrého a cenného.