Správně funguje jen bezpodmínečná láska
odmínkou fungování je správný vztah k tomu. A to je i celé, o tom život je — nastavit si správný vztah ke všemu, co k žití patří.
Tím správným vztahem je bezpodmínečná láska. Tedy taková, která nehodnotí. Nehodnotí sebe, nehodnotí okolí, nehodnotí život, nehodnotí situace, nehodnotí svět, nehodnotí nic.
Jakmile hodnotím, jednak si vymýšlím, a druhak nemiluji. Překrucuji realitu a následkem toho nejsem spokojený, hledám chyby a vymýšlím problémy. Důsledkem toho jsou mé nálady proměnlivé a stejně tak jsou vachrlaté i mé životní oblasti.
Něco funguje, něco ne, něco jen chvílemi… Něco baví, něco ne, něco vyloženě stresuje… A tento kolotoč nálad, spojený s fungováním/nefungováním, se točí den za dnem, a já tomu říkám žití.
Jenže to žádné žití není. To je přežívání. Dokud hodnotím, přežívám. Tak to je. Realita je někde úplně jnde než co denně vidím a čeho se účastním. A jelikož je člověk zvyklý si na vše dělat názor a nosit jej v sobě, přežívá ze samé podstaty svého modelu uvažování. Pak si stěžuje na život, ale on žádný život nežije, on neví, co to je. Proto jen přežívá, jelikož si ze života to přežívání neboli boj a snažení svými názory sám dělá.
Žití je bytí bez názorů, což je ona zmíněná bezpodmínečná láska. Někomu to může znít až sci-fi. Je tedy možná dobré se zeptat — A jak se to dělá, „žít bez názorů“?
Je to mnohem jednodušší, než se zdá. Bez názorů žijete vůči všemu, co chápete. Chápete-li násobilku, nemáte na ni žádný názor, protože ani není co rozebírat. Je to prostě tak a slouží to ke svému jasnému účelu.
Když ale vezmeme třeba židli, tam už to je „složitější“, ale pro pochopení bezpodmínečné lásky lepší než násobilka. O židli také každý víme, k čemu slouží. Ale už tu hraje roli i vzhled. A tam člověk bez lásky řekne — „Ta je škaredá.“ Kdežto člověk s láskou řekne „Já mám jiný vkus.“ nebo „Mně tato nevyhovuje.“
Cítíte ten rozdíl? Bez lásky hodnotíme, posuzujeme. Dobré, špatné, hezké, škaredé, takové, makové… Ale s láskou jen říkáme, co nám vyhovuje a co ne. Aniž bychom to nějak odsuzovali.
Může se to zdát jako drobnost, ale na tom rozdílu celý život a jeho fungování stojí a padá. Hodnotič je bojovník. Nemiluje, protože nejde zároveň milovat a mít názory. Takový způsob koukání na svět nekončí u židle, ale promítá se do všeho, co člověk denně prožívá. Hodnotí úplně vše, i každou situaci, co kdo řekl, udělal… I sám sebe pořád posuzuje a odsuzuje. Výsledkem čehož je, že s polovinou situací a lidí bojuje, tak jako bojuje s polovinou sama sebe.
Všechny problémy vznikly posuzováním situace. Přišlo něco, co se mi nezdá, a problém je na světě. Okamžitě si vymyslím teorii, jak je něco špatně, z toho dál dedukuji, co mi hrozí, a vymýšlím dál a dál negativní důsledky a dopady a strategie, co s tím. To celé je jen boj se svým vlastním názorem, který následě začnu i prožívat, zcela odtržen od reality, která je úplně jiná.
A právě ten boj, ten „hodnotící boj“, to je kámen úrazu a bludný kruh zároveň. V něm se člověk motá, neschopen vyjít ven. Bludným kruhem je přesně ohraničeno jeho „pískoviště“ neboli životní úroveň.
Co je uvnitř mého pískoviště funguje, protože v tom nic špatného nevidí. Ale nefunguje a nedostane se k němu nic, co je dál. On to k sobě totiž nepustí, protože ke všemu tomu je jeho vztah problematický — hrají v něm roli negativní dojmy a jako jejich výsledek cítí strach. Strach, který je opakem lásky, a tedy i opakem správného fungování.
Když někomu něco nefunguje, začne toužit nebo usilovat. To ovšem není ta cesta, protože se vůbec nijak nemění náš vztah. Rozhodně ne k lepšímu, leda naopak. Toužením i usilováním se snažíme dostat za hranici svého bludného kruhu. Naivitou, anebo silou. Ale ani jedno z toho nemůže zabrat, protože ani jedno neposouvá jeho hranice.
Hranice bludného kruhu se posouvají láskou. Skutečnou, která vychází z pochopení. Z pochopení, které nás zbaví názorů, neboli stavebních kamenů bludného kruhu. Láska neboli pochopení (Vědění) je jediný způsob, jak hranice bludného kruhu nejen posuneme, ale úplně zboříme. Lásku cítit se ale musíme naučit, protože na to neumíme jít.
Nemáme rádi lidi, nemáme rádi peníze, nemáme rádi sami sebe, nemáme rádi svůj život, nemáme rádi svět, nemáme rádi práci, nemáme rádi kde co. A dokud to nezměníme, nezlepší se vůbec nic, protože není jak.
Cesta dopředu, k uzdravení, pohodě i ke všem našim záměrům, je tedy cesta lásky. Skutečné. Je to cesta zbavení se potřeby dělat si na vše názor. Té potřeby, která je základním stavebním kamenem člověčí logiky. Proto nám ta logika neslouží, je prohnilá od samého prvopočátku, takže stavět na ní znamená se trápit, snažit a bojovat.
Člověčí logika je tu, aby byla překonána. Jak jinak než s láskou. Není na ní nic negativního, přestože nás brzdí a trápí. Je to životní výzva, proto i ji mějme rádi. Jinak s ní budeme bojovat a tím to zazdíme hned na začátku a nehneme se z místa. I svou brzdu musí mít člověk nejprve totálně rád (tedy pochopit, že to je hra), až pak ji dokáže překonat.
