Svoboda je schopnost žít bez závislostí

Žít svobodně si přeje každý. Po svobodě toužíme, ale neuvědomujeme si při tom zásadní fakta:

• Abych dokázal svobodně žít, musím se mít totálně rád. Jinak mě svoboda doslova ubije, protože budu prožívat závislostní traumata.
• Abych dokázal svobodně žít, musím naptosto věřit životu. JInak mě sovoboda semele — budu v žít v permanentní krizi s vidinami „problémů“.

Po svobodě touží jen ti, kdo ji nedokážou žít. Ostatní svobodně žijí. Už to samo o sobě jasně vypovídá o tom, jaký ten, kdo po sovobodě touží, je — nevěří si. A proto bojuje. Jenže bojem se ke svobodě nikdo nedostane, to není ta cesta.

Cesta ke svobodě je naopak cestou lásky. Ne bojem, ale přijímáním, se ke svobodě dostaneme. Svoboda je tu tedy pro každého, přijde sama hned poté, co přestaneme vidět věci černě. Když přestaneme vidět problémy, což se v praxi projevuje tím, že — podmiňujeme.

Svobodnému nesmí nic chybět. Jakmile vám chybí radost, sebedůvěra, přátelé…, necítíte se sami se sebou dobře a svoboda vás bude drtit.

Podmiňování = dedukování. Abych mohl tohle, musím tamto… Aby šlo tohle, muselo by se stát tamto… Tohle nemůžu, protože… A tak dále. To vše jsou ale jenom — výmluvy. Vymýšlím kličky a překážky, namísto abych jednoduše a prostě udělal to, co udělat chci, případně naopak přestal dělat to, co dělat nechci.

Dedukování problémů a překážek a vymýšlení důvodů proti — právě TO je zdrojem nesvobody. Tudíž jedině zbavením se této „schopnosti“ se osvobodím. Jde tedy opět pouze o práci na sobě — o sebezměnu.

Příčinou nesvobody je strach. Bojím se, že něco ztratím, že o něco přijdu a nepřijde náhrada, přijde nedostatek a s ním spojené utrpení. je to ale zase jinak, utrpení žiji už teď. Každý trpí, žije-li v nevyhovujícím, dělá-li věci komplikovaně, snaží se, přesvědčuje, usiluje, honí se, snaží se zalíbit, uspět, a proto si nechá i kde co líbit.

Strach z nejistoty, o něm to je. Ten je tím bičem, kterým sami sebe mrskáme a úspěšně se udržujeme v kompromisech a krmíme se dramaty. Vidinami horších časů = ztráty, krize, problému, bankrotu, osamělosti, nedostatku, nemoci…

Utrpení se tedy bát nemusíme, protože trpíme už teď — nesvobodou, která v nás probouzí nespokojenost i nejistotu ve všech jejich podobách. Svoboda je stav, kdy už veškeré utrpení pominulo. A to se může stát jedině, když se zbavíme strachů.

Strach z utrpení je strachem ze ztráty. Bojím se, co bude, i tak by se to dalo nazvat. Vidím budoucnost černě. A dokud dedukuji neboli uvažuji jako panáček člověčí logikou, bude to tak dál. Nedokážu překlenout bariéru nejistoty, odpoutat se a žít dobrodružně s očekáváním hojnosti a toho nejlepšího, co mi bude po všech stránkách totálně vyhovovat.

Svobodný si jde sovu vlastní cestou a nezastavuje se. Netlačí, nepřesvědčuje, neusiluje, nesnaží se, neohlíží. Nechává každého být, jaký je, nic po nikom nechce, na nic netlačí, nevysvětluje, nepřesvědčuje… Chápe, že nic z toho nemusí, naopak. Musí jediné — dávat si pozor, co si do života pustí. Hlídat si, aby to nebyly žádné kompromisy, které mu nic kloudného nepřinesou. Vše nevyhovující se odmítá a pouští rád. Necítí se tím nijak ohrožen ani ochuzen, vidí v tom naopak nutnost, podmínku kvality.

Ve Škole rozvoje přitažlivosti se učíme, že „nejdřív dostáváš, co potřebuješ“. A teprve, až to vše správně zpracuješ, dozraješ, čímž se změní to, co ti život začne přinášet — „začneš už dostávat to, co si přeješ“.

Vývoj člověka tedy prochází dvěma fázemi — v první fázi nedostává ne to, co si přeje, protože sám není zralý. Dostává tedy to, co potřebuje ke svému dozrání. A je dobré se zeptat — „Co to je?“

To, co potřebuji, je vždy kompromis. Něco, co mi nevyhovuje, ale co mě zároveň to učí změnit své uvažování a tím mi to dává možnost dozrát.

Pokud to ale nechápu, prožiji celý život v nevyhovujícím, protože namísto abych zrál s tím, co mi do života chodí, bojuji, namísto abych zrál.

Vtip je v tom, že člověk přesně tohle neví, proto nezraje, ale bojuje. A dokud bude uvažovat po svém, dozrát nedokáže a je tak odsouzen žít v kompromisech a bojích s nimi. Dnes a denně mu život ukazuje, že takto žít nechce, ale jemu nezbude, než se s tím smířit. Anebo…

…anebo konečně pochopí, že je chyba v něm, v jeho přístupu k životu, v jeho pohledech na situace, které prožívá. Že ty situace jsou všechny úplně v pohodě a vždy byly i budou, a je proto potřeba si přestat stěžovat a podléhat vlastním frustracím, a namísto toho ladit své názory a chování.

Teprve až začneme na každodenní bázi kontinuálně měnit sebe, jdeme po cestě svého dozrání, kde nás čeká svoboda a s ní spojené — dostávám, co si přeji. Tedy už ne to, co mě přišlo provokovat, ale co mi přišlo udělat radost — tím, že to se mnou totálně souzní. Funguje to už samo, bez snažení a vysvětlování, a právě proto to baví a naplňuje a těší.

I 99% kompatibilita je kompromis. Funguje a spokojenost přináší až stoprocentní soulad. Vše je vztah a každý nestoprocentní vztah je právě o tom, co nesouzní, tedy i to jedno procento se brzy stane jeho hlavním motivem.

V naší škole tomu říkáme — dokonalé výsledky. A těch dokáže dosahovat až ten, kdo se změnil. Kdo ze své cesty odstranil sám sebe, svoji hlavu. Kalkulačku, která vidí a bude vidět černě vždy a vše, co je nejisté. V nejistotě samotné nevidí hojnost, ale nulu, nic.

Zní to logicky, ale život tak nefunguje. Ber, nebo neber. Změň se, nebo bojuj a trp.