Svoji sílu potřebuji cítit, a to se pěstuje
ačnu připomenutím známého zákona — vše skutečné je duchovní. Platí to tedy i o síle člověka — tou pravou a skutečnou silou, která nezradí a spolehlivě funguje, je síla duchovní. Co se tím myslí?
Odvaha a sebedůvěra. Což je silný pocit, čisté cítění. Necítíme strach, ale klid, chuť a potřebu něco dokázat, uskutečnit, nastolit. Věříme si, věříme svým pocitům i záměrům, aniž bychom se potřebovali opírat o nějaké důkazy anebo jistoty.
Spoléháme sami na sebe, na své cítění, schopnosti, odhodlání. Nevíme, co bude a nebude, jen důvěřujeme, že se vše podaří. Jednáme intuitivně, bez používání hlavy, tedy srdcem. Právě ta hlava, pokud se zapojuje, vám sílu bere. Duchovní sila je tedy stav, kdy naše hlava mlčí. K ničemu se nemá potřebu vyjadřovat, nekrmí vás svými dedukcemi, nebrzdí nás černými vyhlídkami.
Duchovní sílu v sobě potřebuje člověk pěstovat. Což se děje prostřednictvím každodenních výzev. Je to o postojích, které denně vůči prožívanám situacím zaujímáme. Naše duchovní síla jimi buď roste, anebo naopak živíme ego neboli hlavu — vymýšlíme, komentujeme, stěžujeme si, uhýbáme, dedukujeme, rozebíráme…
Slabý se tedy liší od silného tím, že se staví k životu opačně. Namísto výzev vidí problémy, a tak namísto zábavy bojuje a stěžuje si. Zvykl si na to, a od té chvíle to dělá automaticky. Slabost není fatální, kdykoli to jde otočit a začít se stavět správně. Síla v nás bude růst pozvolna, ale bude se tak denně dít.
Slabý člověk je emotivní. Emoce jsou reakcí na ego neboli naše fantazie a vidiny problémů. Nikdo se nenarodil tak silný, že by se jeho hlava vůbec neprobouzela. Všichni žijeme proto, abychom sílili, až dospějeme do stavu, kdy je naše síla taková, že hlavu vůbec neregistruje. Pak to ta hlava vzdá, protože každý provokatér to vzdá, zjistí-li, že už nemá žádnou šanci.
Sedmička Holí je tedy v Tarotu od toho, aby si člověk uvědomil, že cesta vpřed je cesta k vypěstování neochvějné síly. Má to být hra, tedy bavit. Denně chodí každému člověku výzvy, aby procesem svého dozrání mohl procházet a úspěšně jej završit — přirozené je být silný. Nejsem-li, dělám něco špatně.
Veškeré stěžování si, pocity ukřivděnosti, lítosti a smutky jsou opakem žití. Děláváme to, protože životu pořádně nerozumíme. Umíráme pak zaživa, trápíme se, namísto abychom se bavili. Děláme problémy z věcí, které nás chodí posílit a pobavit. Nikdy není důvod litovat, vždy jde jen o výzvu, která od nás chce opačný postoj.
Stavět se k situacím čelem, o to v životě jde. Tak se žije, a pak se i vše přirozeně vyvíjí, zraje a žití baví. „Výzva“ se situacím říká proto, že na člověka zatlačí, ale to vůbec neznamená, že jde o něco špatného, čemu bychom se měli chtít vyhýbat.
Skvělý život není ten, kdy pořád svítí sluníčko, ale když se dokážeme bavit i svými výzvami. Užíváme si je s chutí, s pocitem, že nás posilují, což se nám milionkrát vrátí. Každý žijeme jen ze své vlastní síly. Takže si není nač stěžovat. Naše duchovní síla je zdrojem naší přitažlivosti, a tedy úplně všeho, co si můžeme dovolit žít.
