Svou budoucnost tvořím dnes. Otázka ale zní — Čím?
e podobu svému budoucímu životu určujeme svým dnešním chováním je známá věc. To tedy nepřekvapí. Dobrá otázka ovšem zní — Čím konkrétně ji dnes tvoříme?
Je to takzvaně otázka na tělo, na skutečnou podstatu tvoření. Na skutečnou pointu, od níž se odvíjí trend vývoje všeho, co je součástí našich životů.
Nejde tedy o to „něco“ dnes správně dělat, jde o to vědět, „co konkrétně“ dnes dělat, aby to mělo příznivý dopad na náš zítřek.
Začnu připomenutím úplně základního životního principu — život plyne sám. Je inteligentní, aktivní, přesně ví, co kdy dělat a také to dělá. Život nikdy nestojí, on je vždy přesně v té podobě, v jaké je ideální, aby byl.
Aktivita a inteligence je tedy na životu, ne na člověku. Člověk nic vymýšlet nemá. To se tím chce říct. Z pohledu odpovědi na výše položenou otázku „Čím konkrétně tvořím svůj budoucí život?“ je tedy v prvé řadě potřeba pochopit — Hlavně nic nevymýšlet. Tím svou budoucnot rozhodně netvoříme. Tím ji brzdíme.
Správný přístup k životu tedy vychází z pochopení — nic nevymýšlím, o nic se nesnažím, nic neplánuji. Jelikož život plyne ideálně a inteligentně sám, přináší nám PŘÍLEŽITOSTI, jak se posunout dopředu. Denně. Stačí být vnímaví k tomu, co samo přijde. To je tedy první nutná dovednost — vnímavost ke svým každodenním prožitkům.
Vnímavost je „první fáze“ vědomého tvoření naší budoucnosti. Na ni pak navazuje fáze druhá — na to, co přišlo, správně zareaguji. K čemuž je potřeba vědět třetí a poslední věc — jak se to dělá.
Správné reakce na situace, které k nám samy přicházejí, vycházejí z vesmírných zákonů. Je tedy potřeba znát ty zákony. Znát je jako celek, abychom si byli jistí v libovolné situaci.
Není to nic těžkého, protože znalostí životních zákonů se veškeré dění na světě ukáže jako opakování se typově stejných situací pořád dokola. Asi jako když na prvním stupni základní školy počítáte — ať počítáte, co počítáte, buď sčítáte, odečítáte, násobíte anebo dělíte. Vypočítáte stovky a tisce příkladů, každý jiný, ale nikdy to nebude jiné než sečíst, odečíst, vynásobit anebo vydělit.
Znalost životních zákonů tedy vnáší do našich životů jasno i jednoduchost. Stačí umět „sčítat, odečítat, násobit a dělit“, a máme vyhráno. Je pak už úplně jedno, s jakými „čísly“ pracujeme, protože se chováme stále stejně.
Tak, jak vypadá počítání nesmírně obtížně pro ty, kdo se to nikdy neučili, působí i život nesmírně složitě na každého, kdo jeho zákony nezná. A právě proto se je naučit má — aby se vše úplně zjednodušilo. I aby si byl člověk jistý, že se chová, jak má, a tudíž si tvoří život, který bude fungovat, namísto by si házel klacky pod nohy.
Znalost životních zákonů přinese do života i pocit naprostého bezpečí a sebejistotu. Začne být radost žít, protože nebude nic hrozit. Stačí pochopit, že není ani technicky možné, aby člověku něco hrozilo. Stačí se odnaučit si představy hrozeb vymýšlet, protože ohrožuje jen každý sám sebe svými negrativními představami.
Bez pocitu ohrožení se život stává procesem svobodného tvoření své vlastní reality. Už totmu totiž nic nebrání. Žádné musím, nesmím, žádné pocity závislosti a s tím spojené adekvátní chování.
Život je vymyšlen tak, aby si člověk svobodně tvořil a žil své ideály. Ale vyžaduje to, aby se naučil ty životní zákony. Bez toho to nepůjde a vše se zvrhává v každodenní dramata, jejich výsledkem jsou kompromisy.
