Svůj život stavím na tom podstatném
ivot je hra klamů (iluzí). Chce se tím říct, že v prvé řadě je život hra, tedy má být jako hra vnímán — máme se jím bavit, ne protloukat.
A ve druhé řadě je k tomu hraní si a zábavě nutné vědět, že jsme neustále vystavováni klamům a chce se po nás, abychom nepodléhali negativním dojmům, kterými naše prožitky sem tam působí.
O tom ta hra celá je. Buď ji tedy chápu, a pak se bavím odoláváním iluzím, anebo nechápu a pak těm iluzím věřím. V tom prvém případě se bavím a rostu, v tom druhém trápím nebo aspoň bloudím, jedním slovem — bojuji.
Klamy jsou v životě skutečně všudypřítomné — každodenní situace jsou jimi doslova prošpikované. I jednotlivé životní oblasti jako takové jsou bez výjimky vystaveny klamu, protože není vždy jednoduché poznat, co je v nich vlastně podstatné — na čem ji postavit, co je jejím pilířem, který zajistí správné fungování.
- Například práce. Tu si často člověk vybírá podle výše výplaty. Zní to logicky, potřebujeme z něčeho žít. A kolik vyděláme, to si potom budeme moci dovolit. Toto uvažování, jakkoli logické, je ale zcestné, neboli řečí předchozího odstavce — postavím-li svou logiku ohledně své seberealizace takto, nikdy nebudu žít spokojeně, ani mi nikdy nebude práce přinášet, co od ní čekám nebo co by měla. Ani ty finance nakonec nebudou žádná sláva nebo aspoň budou upachtěné.
Různých logik pro výběr práce existuje nekonečno. Pro někoho je podstatné, jak je práce daleko, jaké dostane benefity apod. A stále platí, že takto nastavené to nic kloudného nepřinese, protože se na to dívám nesprávnou optikou.
Jedině postavím-li svou práci na totálním souznění s tím, jaký jsem a k čemu mám talenty, bude to ono. Budu se bavit, těšit a i ta ekonomika se v tom projeví ideálním způsobem.
Můžeme se zeptat — Jak si s takovým uvažováním práci najdu? A i na to má Vesmír odpověď — přijde sama, stačí to takto správně chtít a ona se prostě objeví. Nespekulovat a neusilovat (nehledat), a namísto toho si přát a nechat své přání přijít.
Správný výsledek vždy přijde sám. To je totiž vlastnost správných výsledků, že chodí samy. Potvrzují tím zákon, že ke správnému výsledku se nedá dousilovat, že správné výsledky se nehledají, ony se musejí nechat samy přijít. Je to o důvěře, kterou pokud necítím, potřebuji v sobě nechat uzrát.
Tím vším chci říct, že každý výsledek přesně odpovídá způsobu, jakým k němu spějeme. Děláme-li to správně a chápeme, nač se zaměřit (na čem to postavit, co si od toho přát), bude vše ideální. A stejně tak platí, že děláme-li to jinak, bude výsledek horší.
Správně tedy funguje vše, co splňuje dvě kritéria:
- zaměřil jsem se na to, co je u toho podstatné
- dokázal jsem to k sobě nechat přijít (neřešil jsem to, jen jsem si přál ideální výsledek)
Nač jsem šel jinak, přinese kompromis, což poznám velice rychle, protože mi to úplně nesedí a přináší starosti.
Kompromisy do života nepatří, ale zároveň je potřeba chápat, že jsou obrazem našeho vývojového stupně — naší kvality. Kompromis tedy není žádnou tragédií, jen by pro nás měl být jasným signálem — toto chci změnit. A my jej máme poslechnout —vydat se tu změnu uskutečnit.
