Tajemství úspěchu? Absolutní sebepřijetí
estka Disků je karta o úspěchu. Definuje, o čem úspěch je, v čem spočívá i čím je podmíněn. Tudíž úplně vše podstatné.
Možná bude nejlepší zkusit na kartu kouknout od konce. V sekci Pointa se píše, že „klíčem k úspěchu je sebepřijetí„. A to je nesmírně důležitá věta. Dala by se vyjádřit i takto: „dokud sám sebe nepřijmeš, můžeš si o nějakém úspěchu nechat jen zdát„.
Já k tomu doplním, co už tak nějak asi vyplynulo samo — právě s tímto klíčem — se sebepřijetím — je nutné si hrát, dokud v sobě správné sebepřijetí nenastavíme.
Sebepřijetí je…
Otázka zní — co to vlastně je to sebepřijetí. To není hloupá otázka, to je naopak otázka velice dobrá. Sebepřijetí je absolutní přijetí nejen sebe samého, ale i své životní cesty. Úplně, bez výjimky, bez výhrad.
Není co vylepšovat
Sebepřijetí je zbavení se pocitu, že kdyby něco na mně nebo mé životní cestě bylo jinak, bude to lepší. Ono to totiž velice mazaně svádí si to myslet. A to proto, že nikdo nejsme dokonalý, že každý máme své „chyby“. A odtud se to všechno rozjíždí.
Kdybych měl hodnější maminku, kdyby měl na mě tatínek víc času, kdybychom měli víc peněz, kdybych byl vyšší, kdybych neráčkoval, kdybych…
Každé „kdybych“ ukrajuje z mého sebepřijetí (a sebehodnoty) svůj díl. A tím mezi mě a úspěch staví stěnu, kterou neodstraním jinak, než že se všech kdybych zase zbavím.
Snažení je marný boj za odstranění svých kdyby(ch)
Což ovšem nevím. Já buď svým „kdybych“ věřím, anebo si myslím, že je překonám vůlí, snažením, pracovitostí, pílí, energií, titulem, vzhledem, penězi, majetkem… A tak se začnu snažit. A jak se tak snažím a vydávám energii a honím se, aby mi nic neuniklo, zjišťuji, že výsledky nic moc. Že se skutečně jen a pouze o něco snažím. Za něčím se ženu, a ono prakticky nic.
V sekci Lekce se na kartě dozvíte jinou důležitou věc — „skutečný úspěch přijde, až se naučíš sloužit. = dávat druhým ze sebe“. Zde je nutné pochopit, že nikdo nedokáže druhým dávat nic, co v sobě sám nemá. To nejde. A jsem opět u toho — čím víc toho mám na sobě potřebu „vylepšovat“, tím míň jsem s tím, jaký jsem a co dokážu nabízet, spokojený já sám. Já sám v tom nevidím žádnou hodnotu, proto to ani nikde nenabízím. Neboli — má schopnost nabízet je značně omezená, čímž je značně omezený můj přístup k úspěchu a radosti.
Řeším-li cokoli, musím poznat skutečnou příčinu
Dnešním povídáním jsem chtěl mimo jiné ukázat další příklad toho, že výsledek je obvykle na hony vzdálený od svého zdroje. Dohledat vazbu mezi příčinou a důsledkem je pro laika prakticky nemožné.
Což platí stejně i o každodenním životě a jeho situacích. Vnímat souvislosti mezi tím, co ke mně přišlo a co to způsobilo, jaký to má vlastně význam, co mi to chce říct a jak se k tomu vlastně mám postavit, je pro běžného člověka neuchopitelné. Tudíž nad tím začne dumat, řešit to hlavou. A ta — jak bychom měli vědět — se na vše dívá špatně. Vše zkoumá jen z omezeného úhlu pohledu a vytváří dedukce, které logicky znějí, přesto se ale zaručeně mýlí. To skutečné hlava nevymyslí, protože na to není uzpůsobena.
Naše hlava nám bude vracet stále stejné závěry (odpovídající našemu pohledu na věc). A tudíž jediné, co dokážeme dělat, je reagovat pořád dokola po svém, tak, jak jsme vnitřně nastaveni. Čímž se pořád dokola děje, že co nám funguje, funguje, aniž tušíme proč, a co nám nefunguje, nefunguje, a taky tušíme proč.
Vůbec nechci, aby to znělo nějak fatálně, naopak. To vše má úplně jednoduché řešení. Každý, komu na jeho životě záleží, by měl chtít životu porozumět. Ne si na něj zkoušet dělat názory, ale pochopit, jaké principy jej pohánějí a s těmi principy se pak naučit žít v souladu. To je celé. Úspěch, štěstí, pohoda, zdraví, životní jistota, radost, bohatství — to vše jsou jen zákonité výsledky plynoucí z toho, že žijeme v souladu s životními principy, které hlavou nevymyslíme.
