Karta s číslem patnáct je svým názvem trochu provokující. Podobně jako třeba Smrt. A zároveň nabádá k otázce: „Co je vlastně ďábel?“. Odpovím-li na to, že „Ďábel je mistrem života.“, asi v mnohých probudím spíš překvapení než pochopení. To proto, že se opět konfrontujeme se základním pravidlem života — vše obvykle vypadá přesně naopak, než jaké to ve skutečnosti je.

Postavu Ďábla jsme zvyklí si spojujovat s něčím zlým, nesprávným, temným, ubližujícím… Je v našich představách spojován s peklem neboli vším negativním. A naráz přijde Tarot, který jej ukazuje jako archetyp umění správně žít. To nějak nedává smysl a proto je dobré se zeptat: „Kde je chyba?“

Chyba je v tom, že se na svět díváme se strachem. A tento strach nás dělá slabými a poté zákonitě i závislými. Závislost je zoufalá snaha svůj strach a nejistotu kompenzovat. Ano, je to zoufalé, ale zároveň zákonité chování — je to prostě tak.

Závislost je neschopnost žít tak, jak si přeji. Generuje ji nedostatek sebedůvěry, představy, že tak, jak žít chci, žít nemohu. Pro což má každý závislák i kupu vysvětlení, kterým obvykle sám skutečně věří.

Závislost je prodlouženou rukou obav z pocitů vlastní slabosti. Závislost je vlastně nesvoboda, kterou sami sebe svazujeme. Nedovoluje nám žít, jak si přejeme, probouzí v nás pocity, že život je boj, že nám pořád odněkud něco hrozí a my se snažíme před všemi těmi hrozbami chránit — žijeme v jakési snaze o „trvalou prevenci“.

Ďábel je archetypem svobody

Ďábla se lidé bojí proto, že on se ničeho nebojí. Právě to — jeho nebojácnost — v mnohých probouzí nejistotu, ale také třeba podezíravost a závist. Ďáblovi lidé nerozumějí, protože se chová jinak. Dovolí si to, co ostatní ne, a to působí podezřele. Dojmem, že to určitě není jen tak, že za tím jistě něco vězí, něco nepěkného. Ovce, které se ze strachu sdružují, protože se ve stádech cítí bezpečněji, se bojí toho, kdo se cítí silný a žádné stádo ke své pohodě nepotřebuje.

Ďábel si je vědom svých schopností

Často říkám i píšu, že vše je otázkou vědění. Buď něčemu rozumím (chápu, jak to funguje), a pak se v souvislosti s tím cítím v pohodě a bezpečně. Anebo tomu nerozumím a pak se samozřejmě cítím nejistý a slabý. Ďábel rozumí životu, a právě to je ten důvod, proč se cítí silný a bezpečně. Je to jeho vědění, které mu tu jistotu dává, právě na něm jeho svoboda a spokojenost staví (a stavět může).

Ďábel životu nejen rozumí, on podle zákonů života i žije. Není tedy teoretik, ale praktik, má životní zákony v krvi, žití podle nich je Ďáblův životní styl.

Ďábel je sám sebou

Ďábel vnímá sám sebe přirozeně. Je se sebou spokojený, přijímá se takový, jaký je, je si vědom své jedinečnosti. A také schopností, které mu jeho jedinečnost dává. Chápe, že právě v tom, že je sám sebou a na nic si nehraje, je jeho síla. Jedině ve své vrozené jedinečnosti a nikde jinde najdeme každý svou sílu a hodnotu. Jedině rozvojem svých vrozených talentů (každý je máme) se můžeme vypracovat do stavu, kdy dokážeme něco jedinečného nabízet ostatním. Je to vždy něco, co nám zcela přirozeně samo jde, co jsme v sobě objevili a rozhodli se to rozvíjet. Zároveň je to i něco, v čem ostatní vidí hodnotu, o kterou mají zájem.

Někdo se narodí s talenty na sport, jiný rád píše, další peče rohlíky… Každý se stane Ďáblem, dokáže-li svému talentu důvěřovat a rozhodne se jej rozvíjet. Vidí v něm svou službu druhým a zároveň zdroj svého vlastního naplnění. Přirozeně spojuje příjemné s užitečným.

Ďábel svou silou slouží

Kdo se opravdu cítí silný, vůbec nepotřebuje svou sílu zneužívat. To naopak dělají jen slabí, v křeči, když bobjují o své místo na zemi, o svou rádobyhrdost, rádobydůležitost a další ega. Vždy bojuje jen slabý, nikoli silný. Silný totiž nevidí důvod to dělat. Necítí potřebu se bránit, vysvětlovat, obhajovat, někam se cpát, o něco usilovat. Silnému je fuk, co si druzí myslí. Ďábel vůbec neřeší, co si stádo říká a myslí, je mu to šuma fuk, nijak se jej to nedotýká ani se necítí být ničeho z toho součástí. Ďábel svou sílu využívá jediným způsobem — dělá radost sobě i ostatním.

Ďábel zná správné hranice

Ďábel ví, že vše na světě tu je proto, abychom si to mohli užívat, a zároveň nemáme sklouznout k závioslosti na ničem z toho. A je to opět síla a přirozenost, které nás drží ve správném vztahu ke všemu. Jedině, je-li mi samotnému se sebou dobře, cítím-li se sám se sebou spokojeně, netrpím sklony k závislostem. Ďábel tudíž není žádný extrémista — ani asketa, ani požitkář. Něco mezi. Od všeho trochu a pořád vše střídat tak, jak to zrovna chodí.

Ďábel dokáže žít, jak chce

Ďábel nepřijímá žádné kompromisy. Když už, tak už. To je jeho filosofie, to je i přirozený pohled na život, takto to má být. Každý kompromis, který do svého života pustíte, se automaticky stane zdrojem vaší nespokojenosti. Jednoduše proto, že nic, co s vámi plně nesouzní, vás nedokáže uspokojit. Nejde to, nemá to v sobě potřebný potenciál.

Partner, který pro vás není vhodný, může dělat cokoli, ale vztah vám fungovat nebude. Nemůže. Naopak vhodný partner nemusí dělat vůbec nic a vztah bude fungovat sám. Stejně to platí úplně o všem, od oblečení přes bydlení, práci, koníčky i cokoli jiného.

Je tu ovšem háček — na to, abych dokázal nepřistupovat na žádné kompromisy a dokázal se i zbavit všech, které už ve svém životě držím, na to je potřeba se cítit silný. A jsme zase u toho — musíme být sami sebou, žádná egíčka, přetvářky, uplakánství, výčitky, bolístky, slabosti, ctižádosti, potřeby uznání, pochval… To vše nás oslabuje, jen díky tomu se držíme „hezky v bezpečí stádečka“, byť se tam zároveň cítíme svázaní a nespokojení.

Ale jistota je lepší než nic — myslíme si naivně. Což si rozhodně nemyslí Ďábel, ten naopak ví, že nic je milionkrát lepší než jistota nebo kompromis. Stačí si uvědomit, kolik vztahů existuje jen proto, že se lidé bojí žít sami. Kolik lidí dělá práci, která je nenaplňuje, nebaví, ale zoufale se jí drží, tak jako jiní visí na nevhodném partnerovi. Tohle Ďábel nechápe, do toho nikdy nepůjde, to do svého života v žádném případě nepustí.

Ďábel žije bezstarostně

Bezstarostnost je další vlastností Ďábla. Je přirozená nám všem, jen si to neuvědomujeme. Nenarodili jsme se proto, abychom si dělali starosti, protože nejsme na světě proto, abychom se o sebe starali. O nás se stará Vesmír úplně automaticky a po všech stránkách. Poskytuje nám všem full-servis v závislosti na tom, co vyzařujeme. Stačí si tedy jen přát, co a jak chceme mít, a ono to tak bude. To je Vesmír, to je život, tak to je na světě nastaveno a tak to i zcela automaticky funguje. Pokud to tak nemáme, je jednoduché najít chybu — nevyzařujeme to, co si přejeme. To je celá záhada. Ďábel to dělá, proto žádné starosti mít nemusí. Není k nim důvod.

Ďábel vše přijímá

Ďábel s ničím nebojuje. Naopak vše, co k němu přijde, každou situaci i výsledek, přijme. Chápe totiž, že každý výsledek je zákonitý a něco jej učí. Každý prožitek, i takový, který neodpovídá tomu, co chce, je pro něj zdrojem zkušeností i vnitřních tlaků, které mu umožní se změnit tak, aby příště už uspěl. Aby svého cíle dosáhl.

Ďábel tedy nebere nic tragicky, nestěžuje si, namísto toho jde neohroženě a jistě za svými cíli. Za těmi bez kompromisů, protože on nepotřebuje výsledek hned, on jen chce výsledek nekompromisní — přesně takový, jaký touží mít. Zajímá jej jen a pouze kvalita, nic jiného. Chce jen to nejlepší a dobře ví, že to jde, jen když bude sám na sebe náročný. Že kvalita jeho žití zrcaldí jeho vlastní kvalitu jako člověka — jeho charakter, vlastnosti, způsob uvažování.

Mnozí si naivně myslíme, že můžeme něco získat úsilím. A tak usilujeme a honíme se. Nechápeme, že vydáváme energii úplně špatným směrem. Že jediný směr, kterým má smysl ji vynakládat, jsme my sami — na rozvoj našich vlastních kvalit. Přejeme si být bohatí, a přitom uvažujeme jako chudáci. Přejeme si úžasného milujícího partnera, a přitom sami za moc nestojíme, namísto lásky se sebou i druhými lidmi bojujeme. Jakpak by asi něco takového mohlo fungovat? Jsme naivní, zato ve své naivitě usilovní. Přitom se stačí naučit uvažovat bohatě a bohatí budeme. Udělat ze sebe přitažlivého člověka a partner přijde sám a nebude mít důvod odcházet. Stát se tím, kdo myslí na dobro ostatních, nikolio na svoje vlastní — což jde ovšem jen tehdy, když vám samotným dobře už je, tím se musí začít.

Odvrácená strana karty

Odvrácenou stranou povahy Ďábla je vše nepřirozené. Všechna ega plodící strachy a závislosti, jimiž si kompenzujeme svou životní nejistotu a ušlápnutou dušičku. Honička za něčím, způsobená viděním hodnot kdesi okolo sebe. Masky a přetvářky, hraní si na něco, čím nejsem, ctižádost a pocit vlastní důležitosti.

Ďábel je potvrzením existence všudypřítomné iluze neboli povrchního vnímání. Koukáme na svět a podléháme prvotnímu dojmu, jakým na nás to či ono působí. Děláme si o všem předčasné závěry, vytváříme si předsudky plné obav, a to vše z pouhé nevědomosti a nedůslednosti. Své ničím nepodložené závěry považujeme za pravdu, věříme jim. Ďábel možná vypadá hrůzně, působí na pohled zlověstně, a přitom je uvnitř samá dobrota. To ale netušíme, protože jsme nikdy neměli odvahu si jej pustit blíž k tělu a skutečně jej poznat.

Začni tím, že poznáš sám sebe

Soudíme na dálku podle dojmů nejen Ďábla, ale i sebe navzájem. Děláme si o druhých obrázek, aniž bychom je skutečně poznali. Stejně tak trpíme tendencí mít na vše názor, aniž bychom tomu vůbec chtěli porozumět. Nejdeme do hloubky, uvažujeme povrchně, tudíž nezodpovědně a naivně.

Považujeme za divné si o něčem nic nemyslet. Na otázku typu „Co říkáš na…?“ vždy hledáme odpověď, nedokážeme jednoduše říct: „Nic.“ Jednoduše proto, že o tom nic kloudně nevíme, protože vše o tom známe jen „z doslechu“. Někdo o tom mluvil nebo psal. Neuvědomujeme si, že ten „někdo“ pouze prezentoval svůj názor, nikoli skutečnost. A právě takto vznikají dojmy, jimiž se navzájem krmíme a své názory pak naivně považujeme za pravdy. A jsou to právě ty naše názory, které nás pak celý život svazují a brání nám žít tak, jak toužíme.

Ovšem v naprosto první řadě — neznáme sami sebe. Sami o sobě nic nevíme, máme na sebe zkreslený pohled. Nejsme si vědomi toho, čím jsme, jak fungujeme, jakými schopnostmi disponujeme. A právě to — nepoznání sebe samého — je zdrojem všeho nepříjemného, čím sami sebe omezujeme, zraňujeme, co nás nutí žít v kompromisech a závislostech. Tím se vracím k červené větě ze začátku článku: Základem všeho je vědění. A já zde na závěr doplním: Bez něj nejsi nic.

Než si myslet nesmysl, raději si nemyslet nic

Stejně jako je lepší nemít nic než něco nevhodného, je lepší si nic nemyslet než si myslet nesmysl a tím žít v iluzi. Nic tě nikdy neomezuje, zato kompromis nebo iluze vždycky. Nic ti dává svobodu, stejně jako nejistoty. Kompromis a jistoty fungují jako svěrací kazajka. Nic a nejistrota jsou dokonce nezbytné k tomu, abys mohl jít za svými cíli, aby ses nemusel omezovat. „Nic“ i „nejistota“ ovšem znějí podobně jako když se řekne „ďábel“. Nahánějí strach všem ušlápnutým dušičkám, které nevědí, čím jsou. Jejichž představa o sobě samých je jen veliká kupa iluzí.

<Předchozí | Další >