Přestože úsloví „teď a tady“ zná snad každý, pro většinu z nás je to jen pojem bez hlubšího obsahu. Obvykle jen cítíme, že tak určitě nežijeme, že často běháme myšlenkami sem a tam, v prosotru i v čase. Pojďme si v tom udělat jasněji, ukažme si, jak to s tím běháním myšlenek je a proč se tak děje. Mnohem lépe pak pochopíme svůj život a zjistíme, na čem zapracovat, aby se jeho kvalita i naše každodenní pohoda zlepšily.

Hlavní příčinou, proč naše myšlenky cestují jinam, než kde právě jsme, je naše vnitřní nespokojenost s tím, kde zrovna jsme a co tam děláme. Kdybychom spokojení byli, kdybychom cítili, že nám je dobře a nic nám nechybí, neexistoval by důvod myslet na něco jiného a tudíž bychom to ani nedělali. Jenže ono to tak není, ono nám něco chybí.

Tím „něčím“ může být prakticky cokoli — blízký člověk, chuť, láska, odvaha, sebevědomí, pocit životní jistoty, soběstačnosti, umění stát na svých vlastních nohách… Řečeno jednoduše — nežijeme, jak toužíme, a to pouze proto, že tak žít nedokážeme. Žijeme tudíž jakýsi kompromis, něco, v čem žít „musíme“, namísto v čem žít chceme. A to není žití, ale přežívání.

Kompromis, ať je jakýkoli, nikdy nikoho neuspokojí. Není to možné, proto je to kompromis — něco mu chybí. A právě ono „něco“ je zdrojem naší vnitřní nespokojenosti nebo nejistoty, kterou se snažíme kompenzovat něčím zvenčí. A právě k tomu, v čem vidíme spásu, útěk z nudy, prázdnoty, upachtěnosti a nespokojenosti k radosti, létají naše myšlenky.

Ještě jednou názorně uvedu oba zdroje, které nutí naše myšlenky létat:

• nespokojenost
• nejistota

Obě položky spolu úzce souvisejí, doslova se prolínají. Nespokojenost je zákonitým výsledkem žití v kompromisu, kdy nám chybí odvaha žít tak, jak toužíme. A ona odvaha nám chybí proto, že se necítíme jistě. Máme pocit, že tak, jak žít, chceme, nemůžeme. Že to nezvládneme, že tomu něco brání (nejčastěji peníze).

Může za to podvědomý blok

Podíváme-li se upřímně na svůj „důvod“, kterým sami sobě vysvětlujeme, proč nemůžeme žít tak, jak chceme, zjistíme, že ten důvod nemá žádný reálný základ. Je to vždy jen naše myšlenková konstrukce. Od své současné situace začneme „logicky“ odvozovat, co se stane, pokud to, co nám nevyhovuje, změníme. A ve svých závěrech si vykreslujeme samá negativa, samé problémy. Čímž se „ujistíme“, že změna možná není a tak dál nádeničíme ve vztahu, který nefunguje, v práci, která nás nebaví, a rozptýlení pak hledáme tam, kde nejsme. Myšlenkami těkáme ke všemu, co aspoň na chvíli nějakou radost do našeho každodenního kompromisu vnese. Hospoda, televize, večírky, nákupy, milenec, tlachání s přáteli, rum, ale také různé hromadné akce, kroužky, kurzy, kina, výlety, kavárny, seznamky…

Důležitá je vlastní aktivita. Nikoho nenaplní nic, v čem sám nehraje aktivní roli. Je úplně jedno, co konzumuji = nač koukám, co poslouchám, piju, jím… Nic z toho mě neuspokojí, nenaplní. Jen to na chvíli zaplácne mou nudu, nespokojenost a prázdnotu. Nenaplní mě ani rádobyaktivity typu kroužky nebo vysedávání s kamarády. To vše jsou jen útěky, nikoli cesta k naplnění a štěstí.

K věcem, které slouží především k občasné relaxaci, se upínáme a děláme si z nich svou „životní náplň“. Těšíme se na ně, žijeme jimi, čím víc aktivit, tím líp. Neumíme se bavit sami sebou, tím, co umíme a denně děláme. Nám samotným pak není se sebou a ze sebe dost dobře. Nebaví a nenaplňuje nás to, co je součástí našeho každodenního aktivního života, proto se shlížíme v pasivních kratochvílích. Potřebujeme „něco“, co nám zábavu aspoň na chvíli zprostředkuje.

Být sám sobě zdrojem

Je nutné si uvědomit, že abychom žili šťastně, musíme být sami sobě zdrojem všeho dobrého. Nemůže jím být ani partner, ani kamarádi, ani pivo, ani kino, ani nic jiného, než my sami = naše aktivity. Aktivity se to jmenuje proto, že v tom hrajeme aktivní roli — nejsme ani divákem, ani posluchačem, ani konzumentem, ani opečovávaným, ale právě naopak. Jsme tím, kdo něco předvádí, vypráví, učí, nabízí, o něco/někoho pečuje (o klienty, děti, partnera…).

Zdrojem trvalého štěstí je chuť dávat. A to dokážu jen tehdy, když jsem sám se sebou srovnaný, mám se rád, na nic si nehraju, nikam se necpu, jsem sám sebou. Pak mám rád i druhé a nebojuji s nimi, namísto toho mě baví jim pomáhat, sloužit, pečovat o ně. Jsem tím, kdo druhým dává něco ze sebe, sdílí s nimi svou pohodu, talenty, schopnosti.

Je to i o myšlenkách. Je potřeba mít na paměti, že jako člověk jsme složeni ze dvou částí:

• myšlenkové (duchovní)
• tělesné (fyzické)

Abychom se cítili spokojení a byli tudíž šťastní, musíme se aktivně rozvíjet obě své části. Tudíž i naše myšlenky nás musí dělat šťastnými = musí být laskavé, láskyplné, radostné a plné životní jistoty a optimismu.

Změna začíná v hlavě…

Toužíme-li svůj život změnit, kvalitativně posunout, musíme na to jít hlavou. Nikdy nikam nevede, když změníme partnera, práci, kamarády nebo adresu. Životní změna se musí uskutečnit uvnitř nás, nikoli změnou našeho okolí. Dokud zůstáváme stejní, zůstává stejné i naše okolí, přestože na nové adrese, v nové firmě, s novou známostí. Po každé vnější změně jen zjistíte, že se nězměnilo vůbec nic, že žijete úplně stejně, jako dřív.

Zdroje všech našich kompromisů nosíme ve svém podvědomí. Jsou to naše vlastní přesvědčení, která vymýšlejí potenciální problémy a komplikace, čímž nám brání v odvaze se zbavit všeho, co je kompromis a nahradit to tím, co nám plně vyhovuje a co jediné nás může naplňovat a uspokojujovat.

…a končí v podvědomí

S podvědomím se pracuje pomocí vizí. Odstranění podvědomého bloku je proces, kdy přesvědčení, které nás brzdí, vyměníme za to, které nám otevírá cestu. Je to vždy otázka pocitů. V tuto chvíli se necítíte na to, nějakou nutnou životní změnu provést, proto ji ani provést nedokážete (ani se o to nemá cenu pokoušet, byla by to chyba).

Po úspěšném odstranění podvědomého bloku to ale budete cítit úplně jinak — životní změna vám přijde samozřejmá, jasná, snadná, bez vidiny jakékoli překážky nebo budoucího problému. Řečeno v duchu nadpisu tohoto článku — všechny myšlenky, související s vaší změnou, vás budou nechávat zcela v klidu, budete s nimi teď a tady a cítit se dobře, pohodlně, šťastně.

Změna fyzická už proběhne samozřejmě

Poté, co v našem podvědomí došlo k odstranění bloku, se změnily naše pocity i vyzařování neboli přitažlivost. Už se ničeho nebojíme, nic neřešíme, nic nám nechybí, nic nepovažujeme za problém — cítíme se v pohodě, jistě a bezpečně. A právě to je stav, kdy jsme připraveni na vytouženou změnu. A ona přijde zcela samozřejmě, sama, jako reakce na změnu naší přitažlivosti. Nechtěné a nevyhovující přirozeně opustíme a přijmeme do svého života to, co je nám šité na míru, co nám Vesmír poslal do cesty.

Pro úspěšnou změnu tedy nepotřebujeme o nic usilovat, nic vymýšlet, nic nikde měnit, s nikým nic řešit ani rozebírat, protože si vystačíme sami se sebou. Změníme své vlastní podvědomí ve shodě s naší vizí (touhou) a výsledek přijde sám.

Takto vypadá cesta ke stavu teď a tady, ke stavu trvalého štěstí a naplnění. Vede přes naše bloky, které v sobě ale nenosíme proto, aby nás brzdily, ale abychom je překonali. Každý splněný sen je vždy za odměnu, za naši chuť jej uskutečnit. V cestě nám nikd ynestojí nic než naše podvědomé bloky, které stačí se naučit úspěšně odstraňovat.