Užívám si, co mám
ajemstvím správné přitažlivosti je — spokojenost. Vtip je v tom být spokojený nejdřív, ne „až něco…“. Takovým uvažováním dáváme najevo, že spokojení nejsme, že nám něco chybí.
A právě tento pocit chybění je důvodem, že se trápíme. A k tomu navrch zavíráme dveře právě tomu, co bychom si přáli, co bychom rádi, aby do našeho žití proudilo, abychom tak měli, abychom to žili.
Umět si užívat co je a co mám, jaký jsem a co dokážu, namísto toužení po tom, co není, co nemám, co neumím, co nedokážu a jaký nejsem. O tom to celé je. Jedině tak nás žití baví a tím dáváme najevo, že nás může život dál obohacovat.
Jakmile ale spokojení nejsme, jakmile pořád o něčem sníme a fantazírujeme, jaké by to bylo, kdyby…, dáváme najevo opak — že si nevážíme toho, co máme. A dokud to tak bude, život nevidí důvod nám dát něco dalšího. A je dobré se zeptat — Proč?
Protože bychom si nevážili ani toho. Tak to je. Ono to, co nemáme není lepší než co máme. To je jen jiné. My všichni „toužící“ to ale nevíme. My si myslíme, že to je lepší, proto trpíme pocitem, že nám to chybí a že „tohle“ nás vytrhne, „tohle“ bude to naše štěstí.
Nebude. Jsme naivní, fantazírujeme, a fantazírujeme jen proto, že nám něco chybí. Jenže nám nechybí nic, co bychom neměli. Nám chybí, co dávno máme, jen si toho nevážíme. A tak je cesta dopředu v nalezení hodnot v tom, co v nás je, co máme a co si můžeme dovolit. Neboli cesta spokojenosti.
Potřebujeme vyměnit brýle, nic víc. Začít koukat jinak a užívat si svůj potenciál, namísto nespokojenosti s ním. Potřebujeme přestat koukat okolo a začít žít sami v sobě. Pak velice rychle zjistíme, kolik toho vlastně máme, kolik toho dokážeme, co vše si umíme užít, v čem všem jsme jedineční.
Uvědomíme si, že naráz nevadí, že nejsme takoví ani makoví, že neumíme tohle a tamto, a že toho spoustu nemáme. Začne nám to být úplně fuk. A právě to je stav, kdy začínáme být přitažliví tím správným způsobem. Kdy začínáme být otevření dalšímu a dalšímu dobrému, protože…
…my si už to dobré budeme užívat jinak, než jak bychom na to šli s nespokojeností. Nespokojený chce dostávat. Touží konzumovat, ne dávat a pečovat. Nespokojený si nechce užívat sebe v roli toho, kdo něco dává, on chce něco dostávat od toho, po čem tak zoufale touží.
Ale pro to jsme se nenarodili. My jsme se narodili, abychom si užívali sami sebe. Své talenty, své schopnosti, svůj potenciál. A okolní svět, to je jen platforma, kde to máme dělat. Světu máme dávat, ne od něj něco chtít. Máme tvořit — naplňující vztahy, hodnoty, sdílet lásku, podporu, věnovat pozornost, péči, laskavost… A jako zpětná vazba k nám bude chodit vše dobré.
Druhým bude s námi dobře. A nám? Nám bude dobře z nás. Z toho, že dokážeme v lidech probouzet radost, spokojenost, obohacovat je, podporovat…
Ale dokud myslíme na sebe, na svůj prospěch a svůj zisk, své živobytí, své přežití, své potřeby a pohodlí, jsme nepřitažliví, trápíme, se, a naivně toužíme a hledáme. A to vše jen proto, že máme problém sami se sebou. Nevidíme v sobě hodnotu a nevěříme si. Nepřijdeme si dost dobří, tak se snažíme vylepšovat, tvářit, budit dojem a — fantazírovat. A to je cesta, kde akorát nervy střídají starosti, a starosti střídají nervy.
