Vše musím najít sám v sobě
ledat nebo po něčem toužit ve skutečnosti znamená, že mi něco chybí. To by se nemělo dít. A pokud se tak děje, chybí mi — spokojenost.
Nespokojenému člověku není pomoci. Já totiž nesprávně uvažuji, a díky tomu od života něco chci. Necítím se naplněný, a proto hledám, co by to změnilo.
Chyba je v tom, že se o to své naplnění snažím zvenčí — zkouším svou nespokojenost zahánět něčím nebo někým. A pomoci mi není proto, protože nic z toho, kde hledám, mě nenaplní. Jen tím na chvíli přebíjí své prázdno, které se ale zase vrátí, a s ním i má nespokojenost. Znovu a znovu.
Je to marný boj, protože zdrojem mé nespokojenosti a pocitů prázdna je nesebepřijetí. S něčím, co se týká mně a mého života, bojuji. Trpím představou, že to není nebo nebylo dost dobré, že mi to ublížilo, že by to mělo být jinak… Vyčítám něco sobě anebo někomu okolo (nejčastěji rodičům).
Tímto chováním — nespokojeností a výčitkami — jsem pošramotil svou sebehodnotu. A to je ta příčina mé nespokojenosti a prázdnoty. Já se nemám rád, proto mi se sebou není dobře, a proto se ani necítím dost dobrý a nevěřím si.
Výsledek je takový, jak se píše v úvodu — cítím se prázdný a to prázdno se snažím zoufale něčím neustále plnit. Pomůže ale jediné, úplně jiný přístup.
Příčinou všeho nepříjemného je pošramocená sebehodnota. A tak je i řešením všeho její uzdravení.
Potřebuji sebe a svůj život přijmout. S pochopením, že nic není ani nikdy nebylo špatně. Že mi nic nechybí, že nejsem o nic horší než kdokoli jiný. Že jsme se jen začal zhlížet v tom, co nemám nebo neumím, a tím si přestal vážit toho, co máma umím.
Do mého žití tak vstoupily výčitky a vnitřní hádky, a ty se mi teď pořád vracejí. A dokud to tak bude, budu se dál cítit prázdně a naivně snít po něčem nebo někom, kdo to změní. To se ale nestane, protože se takto nezbavím skutečného zdroje svého prázdna. Takže i kdyby se v mém životě objevil partner, peníze, majetek, přátelé či cokoli dalšího, o čem tak sním, zjistím, že se cítím pořád stejně, že se nezměnilo vůbec nic.
Svůj život musím postavit na sobě, ne na vazbách na okolí. Ne na přátelích, na partnerovi, na rodině, ale jen a pouze na sobě a svém vztahu k sobě. Na vědomí, že jsem takový, jaký jsem, kompletní, že mi nic nechybí a tak nemusím o svou existenci bojovat.
Prázdnota vzniká tím, když člověk přestane být spokojený s tím, co je, co má. Začne pak obracet pohled ven, do světa, k tomu, co není.a co nemá. A právě to je to naivní snění a toužení. Trpíme dojmem, že kdybychom měli, co nemáme, bude náš život šťastný, ale on nebude. On bude úplně stejný.
Náš život se změní, teprve až znovu obnovíme svou sebehodnotu. Až si začneme vážit toho, jací jsme i všech svých prožitků, včetně těch, které nevypadaly zrovna hezky. Musíme pochopit, že i to je součást našeho bohatství a nebrat je jako újmy.
Pak se sebehodnota uzdraví a — okolní svět nás přestane lákat. Bude nám dobře samotným se sebou, a to je ten okamžik, kdy jsem i připraveni do života přijmout ten svět. už ale ne jako ti, kteří od něj něco očekávají, ale kteří mu chtějí dávat. Sdílet s ním, co v nás je, své bohatství, svou jedinečnost, své talenty.
