Abych žil spokojeně, musím umět odmítat

ico-black-mMnozí jsme poznamenáni uvažováním, které vůči nám projevovalo nerespekt. Notoricky známé průpovídky typu „paní učitelce se neodmlouvá“, „dokud u nás bydlíš, tak budeš poslouchat“, „uděláš to, protože jsem řekl“, „tam musíš, to by bylo neslušné“ a další a další.

To vše je manipulace. Nebo se tomu také říká autorita formální, dána jakousi fiktivní hierarchií (rodič versus dítě, nadřízený versus podřízený, muž versus žena…). Té pomyslné hierarchie je psychologicky zneužíváno, je používána jako nástroj moci, síly, majetnictví, nadřízenosti, nárokování, pořádku, správnosti, povinnosti…

A to vše jsou úplné pitomosti. Ta pitomost v prvé řadě učí lidi třídit — nadřazovat a podřazovat, což už samo o sobě páchá v podvědomí velké škody. Člověk ztrácí sebehodnotuučí se o svou existenci, práva a nároky bojovat. Jde se na něj silou a tak se i on automaticky učí chodit na věci silou (protože získává zkušenosti, že to bez ní nefunguje, že co si nevybojuje, nevylže nebo nevyhádá, nemá), případně se té síle učí bránit, bojovat, případně před ní utíkat, uhýbat a schovávat.

Manipulace = sugesce. Vsugeruji si (nebo mi někdo vsugeruje) názor (pravidlo), které začnu považovat za skutečnost. Do života mi tak vstoupila hlava, která mě od té chvíle nepřestane buzerovat (dokud se zase toho svého názoru nezbavím).

Formální autoritářství je boj, protože se na věci chodí silou. Chybí totiž — autorita přirozená. Člověk, který žije potřebou lidmi i sebou manipulovat, žije nikoli samovolně, ale úsilím. Naučil se tak fungovat, jeho život je boj, snaží se, přetvařuje, řeší, vymýšlí, plánuje, kontroluje, kombinuje, dedukuje, spekuluje — protože se tak naučil život vnímat.

Život ale sílu nepotřebuje, ona jej brzdí. On potřebuje samovolnost, tedy fungování úplně bez jakéhokoli snažení a vymýšlení. Vyvíjení síly je kontrolkou, která nám ukazuje naši slabost. Jen slabí bojují, silní k tomu necítí důvod. Necítí se ohrožení ani závislí, o nic jim nejde. Ale slabému, tomu jde pořád o něco.

Dogmata nás připravila o pocit, že nic není problém. O pocit pohody, klidu, bezpečí, o schopnost otevřeně se projevovat a komunikovat. Tím z žití zmizela samovolnost, lehkost a radost, nahradily je obavy a chování na obavách založené (musím, nesmím, nemůžu, to nejde, nemohu si dovolit).

Slabý je každý, kdo se s manipulací neboli formálním autoritářstvím setkal a — podlehl mu, nechal se jím ovlivnit. Nechal si líbit tlaky rodičů, poučování, výčitky, obviňování, nerespekt, musíš/nesmíš, to se dělá a tohle se nedělá… Vystavováním se takovému chování, obzvlášť v nezralém věku, ve svém podvědomí vytvoříme podmínky pro pocity viny, méněcennosti, neschopnosti, nešikovnosti, slabosti, závislosti, nevděčnosti, což vede ke ztrátě sebedůvěry a pocitu, že život je skvělý a svět bezpečný.

Život se začne jevit jako boj a žít po svém si nezasloužím nebo to považuji doslova za sobectví. A tak si nechávám kde co líbit, přistupuji a kompromisy, a snažím se přežívat, jak se dá. V tomto stavu pomotaných názorů mám v podstatě dvě možnosti — musím být buď pan někdo (a tak se o to mnozí snažíme), anebo úplná nula (s čímž mnozí marně bojujeme, jelikož se tak cítíme). Snažit se, anebo rezignovat, řečeno jinak.

Vzniklo ego. Ztratili jsme svou přirozenost a vychýlili se ze správné polohy „bezúsilného středu“ buď tam, kde si na něco hrajeme a o něco se snažíme, anebo naopak do protipolohy, kdy si nevěříme a tudíž si necháváme kde co líbit, žijeme, jak nechceme, protože nedokážeme žít lépe.

Ego jsou pomotané názory a hodnoty. Z pomotaných představ a emocí, které ty pomotané představy probouzejí.

Spokojený není ani egoista naboostovaný, ani ten ušlápnutý. Oba totiž cítí, že jim něco chybí. Ten první se pořád za něčím žene a na něco si hraje, ten druhý se pořád něčeho obává a vyhlíží, co se kde zase podělá.

Dělání ramen ani očekávání pohrom nikam nevede, je to kolotoč nepříjemností, a je úplně jedno, v jaké roli na tom kolotoči jezdíte. Řešením je z toho kolotoče dokázat slézt. A tak je dobré vědět, co ten kolotoč pohání — emoce.

Emoce jsou produktem ega neboli hlavy. Stanou se součástí života až poté, co je člověk zmanipulovaný — zbaven přirozenosti. Zbaven přirozené sebehodnoty a sebedůvěry, jelikož mu bylo vsugerováno, že není dost dobrý a jeho pocity a potřeby nejsou respektovány.

Sebehodnota se potřebuje znovu vrátit na svou úvodní hodnotu — na maximum. Potřebuje se povznést nad všechny názory, poučky, systémy, filosofie a další dogmata. Hlava a její výplody musejí být nahrazeny — cítěním. Pak se kolotoč zastaví. Pak padnou všechny masky a odezní i všechny emoce.

Termínusem technikusem to znamená, že se podvědomí vyčistí, zbaví se všech bloků. Do života přijde trvalý klid, pocit bezpečí, radost a těšení, stejně jako cítění, že mohu žít jak chci, přitom v naprosté harmonii se vším a se všemi. Pouze ty, kdo po mně něco chtějí, kdo mi vtloukají své názory, kdo se mě snaží o něčem přesvědčovat a k něčemu nutit  — kdo mě jakýmkoli způsobem nerespektují — s klidem a láskou odmítnu do svého života pouštět. Mám je rád, fandím jim a přeji jim vše nejlepší, ale do mého života nepatří, proto je tam vůbec nepustím.

INTUITIVNÍ NAVIGACE

Ideální článek pro mě

Ideální výklad pro mě

 Ideální karta pro teď

PŘIJDE TI TO ZDE UŽITEČNÉ?

Kup si předplatné

Předplatné je dobrovolné, aby rozvíjelo naši štědrost.


Chceš dát věci do pohybu a vyladit si život?

Přihlas se do „Školy seberozvoje“

 Kup si „Tarot pro osobní rozvoj“ 

Najdi i ty zábavu a naplnění v rozvoji kvality svého života.

 

Tags

top