Přijímám, proto můj život dokonale funguje

Přijímání je umění odolávat iluzím. Vychází z pochopení, že ať se věci tváří jakkoli, jsou dobře a není co měnit, řešit, důvod chtít něco jinak.

Ono to tak mnohdy nevypadá, a o tom je ta hra. Nevypadá, ale je. Člověk se svou logikou hrát neumí, protože se vždy nechá nachytat. Vždy, když mu něco nejde pod nos, začne bojovat a vymýšlet vlastní verze správného.

Náš život se odehrává v teritoriu, ve kterém přijímat dokážeme, tedy ve kterém se cítíme dobře — které nás nechává naprosto v klidu. hranice našeho klidu jsou zároveň ohradou, za kterou sami sebe nepustíme. Vše, co leží za ní, nás totiž přiměje to řešit a tím se spolehlivě zastavíme.

Život je tedy něco jako domácí vězení, ve kterém je každý vězněm i věznitelem. Člověk si vystačí úplně sám, aby obě role plnil zaráz, to je ten vtip i — pravidlo spravedlnosti. Nikdo a nic nám v ničem nebrání. Je to jen a pouze o naší schopnosti přijímat, tedy žít zcela bez obav a tendencí někde vidět problémy a chyby.

Vidění chyb se bere z našeho nevědomého způsobu uvažování. Jako pozorovatelé, neznalí důvodů, proč je tohle takto a ne jinak, proč se stalo toto a ne něco jiného, proč se toto vyvinulo tímto způsobem a ne jinak, trpíme tendencí mít ve věcech jasno. A nezbývá nám než záležitosti rozebírat a vymýšlet vlastní scénáře. Tím se ovšem snažíme o nemožné.

Neřijímání je boj ega. Něco se mi nezdá, mám pocit, že jinak by to bylo lepší. Cítím se ublížený, ohrožený, zklamaný, nespokojený… Ale bojuji jen se svým postojem, ne se skutečností. Chci něco jinak, než to je a nedochází mi naivita i neprospěšnost mého uvažování. Vymýšlím problém tam, kde žádný není.

Je to jako bychom viděli posledních pět minut filmu a z toho zkoušeli dát dohromady celý předchozí děj — to se nám nikdy nepodaří, variant je nekonečno. Přesně takto ale uvažujeme dnes a denně prakticky o všem.

Na vše máme názor, dá se také říct. A to je ta chyba. Naše názory nás brzdí, protože to jsou z velké části iluze. A jen iluze dokážou vidět černě. Realita je vždy naprosto bílá, klidná, podporující, obohacující, fungující. Ale jakmile začneme dedukovat názory, přebarvíme ji. Všechny problémy a překážky jsme si vždy sami vymysleli, a nedokážeme-li totálně přjímat, děláme to dál.

Aby život fungoval, potřebuje naprostou volnost. Potřebuje fungovat sám, bez našich názorů. Jakmile se do jeho chodu zapojíme, brzdíme.

Žít bez názorů znamená spoléhat na to, že je vždy vše úplně v pořádku. To je i zákon hojnosti, protože tímto je hojnost podmíněna. Nevidím-li problémy v ničem, co je ani nemám potřebu se babrat v tom, co asi bude, nechávám se unášet proudem hojnosti a Vesmír se o mě dokonale stará. Po všech stránkách, dokonale, protože on to ani jinak neumí. Dokážu tedy žít, jak si přeji  a všechny mé záměry (přání) se automaticky uskutečňují. Vše si mohu dovolit, nijak se neomezuji, protože — už nevidím černě.

Žít bez názorů znamená vědět. Jak život funguje, jak vznikl, s jakým záměrem, jaké jsou mechanismy, které jej pohánějí, a tak dále. Prostě mít život v malíčku a žít podle toho, namísto podle dojmů, kterým jsme denně vystavováni.

Seberozvoj je nauka o životě. Otáčí pohledy, zbavuje dojmů a tím vede ke schopnosti žít v klidu, bez emocí, obav a vidin problémů a chyb. Odměnou je hojnost, jelikož to jinak být ani nemůže.

Vyžaduje to od nás získat na život a jeho fungování úplně jiný pohled. I na sebe a svou roli pro život a jeho správné fungování. Člověk je zvyklý záležitosti řešit, ale to se po něm nikdy nechce. On má ve skutečnosti nechávat všemu prostor, aby se to vyřešilo samo.

Hojnost je výsledkem seberozvoje. Žití bez názorů je výsledkem ochoty se zbavit všech svých podvědomých bloků, tedy nereálných názorů, jimiž jsme se v minulosti zablokovali. Hezky krok za krokem, přijetí za přijetím, pračka za pračkou.