Přijímání je univerzální klíč

Život by se dal vyjádřit jako trvalý proud ideálních příležitostí. Idálních proto, že nám jsou šité přesně na míru (proto ani nikdo nemůžeme prožít nic, co nezvládneme, naše prožitky nejsou náhodné, ale uzpůsobené nám, kdo je prožíváme). Každá příležitost (situace), která příjde, přesně reflektuje mé aktuální nastavení a nabízí aktuální krok kupředu.

Nic jiného se nikdy neděje, od rána do večera, každý den, jsme vystavováni ideálním příležitostem = situacím, které nám nabízejí možnost se posunout k lepšímu, udělat ten aktuálně nejlepší možný krok.

Život plyne sám a dokonale se o každého z nás stará. Aby ale nebyl o ničem, musí v tom být nějaký vtip — potřebuji být do procesu žití aktivně zapojen. A tím vtipem je, že každý krok dopředu potřebuji potvrdit. Potřebuji všemu, co do mého života chce přicházet, otevírat dveře. Dokud to nedělám — podporu nepřijímám. Nejsem schopen ji přijímat, nepustím ji k sobě, zůstane za dveřmi.

Jsem strážce svých dveří k hojnosti. Hojnost je všude okolo, stačí jí otevírat dveře, a začne ke mně sama proudit. Záleží jen na mně, zda ty které dveře otevírat umím — jak k nabízeným situacím přistupuji.

Na přijímání je asi nejdůležitější umět pouštět. Peníze, lidi, práci, věci… Vše přežité, vše, co mi nesedí, co je kompromis, co ode mě samo odešlo. Vše musím umět pouštět rád a s vděčností. A to jde jen s pochopením, že se nic zlého neděje, že puštění je nutnost, která zajistí tok hojnosti (přijde nové a lepší).

Potřebuji se zbavit logiky, která mě učí kumulovat, škudlit, hromadit, držet se jistot, a naučit se uvažovat přesně naopak. Dávat všemu svobodu a sám žít také svobodně — po svém, bezstarostně a hlídat si, co si do života vpustím (jestli to je pro mě skutečně to pravé).

Logika škudlilství neboli držení a kumulování vychází z omylu, že zdroje všeho jsou okolo. Ono to tak skutečně vypadá, ale je to klam. Ve fyzickém světě vidíme jen výsledky, ale už ne mechanismy, kde a jak se berou.

Kdybychom ty mechanismy věděli (kdybychom věděli, jak život funguje), budeme uvažovat opačně. Jako zdroj budeme vnímat sami sebe. A jelikož jsem zdroj (což je realita), není ke škudlení důvod.

• Pro pochopení je možná dobré si jako příklad představit tělesnou kondici. Každý víme, že začnu-li tělesnou energii vydávat (cvičit), nebude se má kondice vyčerpávat, ale bude růst. Vždy hned po cvičení budu unavený, ale to rychle odezní a má kondice jako taková (má tělesná energie) kontinuálně poroste.
  Úplně stejně to funguje se vším, přesto to tak v jiných oblastech nevnímáme. Například peníze. Tam už to mnozí vidíme úplně jinak. Naučili jsme se uvažovat opačně — musím šetřit (kdo šetří má za tři), hledáme, kde nakoupit levněji a ještě nám dělá dobře, jak jsme nakoupili výhodně. A Vesmír? Ten se jen směje. Jeho logikou jsme jen potvrdili svou nekvalitu, a tudíž přestože teď máme doma levnější sedačku, ve skutečnosti jsme bezpečně zabouchli dveře penězům. Ukázali jsme svou úroveň i že s ní nehodláme pohnout.
  Placením také „cvičíme“, jen ne tělo, ale naši kondici finanční. Hned po zaplacení to chvíli vypadá, že nám ubylo (jsme finančně unavenější), ale Vesmír nám brzy pošle víc, než jsme utratili (takže naše finanční kondice placením roste, zatímco škudlením stagnuje a odumírá).

Jak škudlení souvisí s přijímáním? Přímo. Škudlil nepřijímá, kolik co stojí (zůstaneme-li v oblasti peněz). O nakupování uvažuje jako o utrácení, proto své finance pouští nerad a neochotně. Je mimo realitu, ale jeho uvažování zní logicky.

Bohatý neutrácí. Vůbec tak totiž neuvažuje, on utrácení nezná. On si s vděčností pořizuje, co potřebuje a co chce, a zároveň s chutí podporuje ty, od koho nakupuje. Vůbec jej nenapadá šetřit ani nakupovat levně. Neví, co to je ani proč by to měl dělat. Uvažuje naopak a správně, v souladu s životními zákony.

Život není prostor, kde by byl důvod k obavám ani ke škudlení. To si jen tak můžeme sami dedukovat a pak v tom žít. Ale jsme to my, kdo zavíráme dveře, aby k nám pak vše, s čím bojujeme, nemohlo chodit.

Úplně stejně to funguje se vším nevhodným. Nevhodnou práci, partnera, aktivity, přátele, bydlení… — to vše musím umět opustit, bez emocí, v klidu, s pocitem naprosté samozřejmosti, že to do mého života nepatří. Tím vytvořím za svými dveřmi prostor, který Vesmír automaticky v mžiku zaplní. Lepším, stejně jako zaplní mou peněženku, kdykoli vděčně a s chutí podporovat druhé nakoupím. Ale aby v tom byl opět vtip, musím nejdřív já nevhodné odmítnout.

V životě je vše nastaveno s vtipem. Nic nefunguje přímočaře, tak, jak by člověka hned napadlo. Vše funguje přesně naopak. Životní zákony nikdy neodpovídají dojmům, ze kterých jde něco vydedukovat, ale opačně.

No a konečně do třetice potřebujeme umět vděčně přijímat vše, co opustilo nás. Nedívat se na nic nostalgicky, ani jako na problém, necítit se tím ohroženi ani zraněni. Brát věc s pochopením, že vyčerpala svůj potenciál a nečekaný konec je přirozeným pokračováním. Stačí situaci přijmout a tím se opět stane již zmíněné — otevřu dveře a uvolněný prostor za nimi Vesmír automaticky zaplní novým, vhodným a ještě lepším.

NIkdy se po nás nechce, abychom něco sháněli, řešili nebo škudlili. Vždy se chce jen projevit vděčnost a důvěru, že se o nás život sám dokonale postará. Stačí mu otevřít dveře svou — důvěrou vycházející z pochopení, jak ten život funguje.

Život automaticky vše doplňuje a po každém ochotném a vděčném puštění nám dá za odměnu víc a lepší. Má to ale jediný háček — potřebuji se radostně a vděčně pouštět naučit.