Totální sebepřijetí je výzva čekající na každého, kdo chce opravdu žít
rincezna Pohárů vysvětluje, co je citová závislost a jak se projevuje v praxi. V podstatě jde o to, že člověku někdo chybí. Není mu dobře, když je sám, cítí se opuštěný, osamělý, trpí svojí samotou.
Příčinou je nedostatek sebelásky. Ten člověk se nemá rád, případně nemá rád život, který žije. Často jsou v tom nějaké bolavé vzpomínky, prožitky z dětství, neshody s rodiči, kamarády…
Výsledek je ten, že člověk se sebou a svým žitím není spokojený. A tuto nespokojenost má pak tendenci suplovat druhými lidmi — jejich přítomností. Touží po ní, vyhledává ji, staví na ní své štěstí a pohodu. Je to takzvaně „člověk do party“, ovšem to tak jen vypadá. Tomu člověku je bez party smutno, mrzuto.
Nejde jen o partu kamarádů, jde i o vztahy partnerské a rodičovské. Člověk, kterému chybí pohoda se sebou samotným, bude zákonitě od druhých v rodině něco vyžadovat. Přítomnost, poslušnost, citové projevy… A právě to bude ty vztahy kazit, dramatizovat a komplikovat. Nebudou přirozené a ani spokojené — nebudou fungovat.
Člověk, kterému něco chybí, není schopen žít v přirozeně vyrovnaných vztazích. To jeho věčné chybění je oním článkem vyvolávajícím disharmonii. Vztahům pak chybí svoboda, namísto ní se pořád něco vyžaduje, hodnotí, řeší a rozebírá.
Citové osvobození je důležitý proces, kterým by měl každý, kdo se sám se sebou necítí úplně spokojeně, důsledně projít. Ať člověku chybí cokoli, měl by si uvědomit, že mu ve skutečnosti chybí spokojenost se sebou a svým dosavadním životem. A dokud to tak bude, bude bojovat když je sám, i když se bude snažit žít v nějakých vztazích.
Nespokojenost se sebou (nesebepřijetí) se projevuje úplně všude, protože úplně vše je vztah. Vztah ke svému tělu a péči o něj, k práci a přirozené potřebě ji dělat, k penězům (existenční starosti, chudoba), k prostředí, kde žiji a přirozené chuti o ně pečovat, mít tam hezky, čisto, útulno…
S nesebepřijetím souvisí i pomotané hodnoty. Obvykle je člověk vidí právě ve vztazích a aktivitách s druhými lidmi, ale nejen to. Nesebepřijatý člověk rád přemýšlí a fantazíruje, a potom touží ty své fantazie naplňovat. Namísto aby stavěl svůj život na seberealizaci (uplatňování svých talentů), staví své žití na něčem jiném. Vymyslel si nějaký „zástupný pilíř“ svého žití.
Kde není harmonie, přichází na řadu manipulace neboli úsilí. Pořád něco řešíme. Manipulujeme se sebou, s druhými, kalkulujeme s financemi, soupeříme se zaměstnavateli a zákazníky… Soupeření je asi ten správný výraz pro životní styl nesebepřijatého člověka.
Věci, které mají samovolně plynout, nedokážeme nechat, trpíme potřebou o nich přemýšlet, rozebírat je, dedukovat scénáře… A tím vše brzdíme, odstřiháváme se nevědomky od světa. Míjí nás vše dobré, jelikož jsme nepřitažliví. A jelikož nám to přirozeně nedostává, vymýšlíme pořád dokola, co s tím, jak dosáhnout svého.
Ten kolotoč je nekonečný, protože přemýšlením, snažením, zkoušením, vysvětlováním, hádkami ani jinak se nic nezmění, jelikož chyba je v nás. Potřebujeme změnit sebe. Projít procesem sebepřijetí, který nás naučí vnímat svět, život i sami sebe tak, že začneme vše milovat. To je ta cesta — totální sebepřijetí.
Dokud člověku něco chybí anebo se něčeho bojí, potřebuje Sebepřijetí. Vše, co nás svazuje, je výsledkem pokrouceného pohledu na sebe a svůj život. Vidíme věci jinak, nosíme v sobě nepochopenou kritiku, a výsledkem jsou naše obavy, závislosti a nepřirozené chování. A tedy i emoce a kulhající vztahy. Cesta ven spočívá v nalezení reálných pohledů na sebe a své prožitky. Tím se napraví náš vztah k sobě — naše sebehodnota. A ta se promítne do bezproblémových vztahů k okolnímu světu i ke všemu, co do života patří.
Je dobré k tomu ještě dodat, že jen zcela výjimečně člověk procesem sebepřijetí projít nepotřebuje. Jen málokdo se totiž na svět naučil dívat zcela bezproblémově, jelikož člověčí logikou na nás čekají chytáky doslova na každém rohu. A je prakticky nemožné se nenachytat. To bychom museli mít ideální rodiče, ideální pubertu, ideální všechno.
Není tedy vůbec žádná ostuda být s něčím na štíru. Je jen škoda, když se k tomu člověk nepostaví, jak je potřeba. Proces sebepřijetí je přirozenou životní etapou, počítá se s ní. Je tedy zbytečné bojovat anebo doufat, že se něco vyřeší samo nebo jinak, protože není jak. Kdo chce žít, ten se do totálního sebepřijetí musí pustit. Vnímat to jako výzvu, která čeká na své úspěšné zdolání.
