Trojka Pohárů
rojka Pohárů vysvětluje, co je vlastně život a jak funguje. Pochopením jejího poselství nám dojde, co prožíváme a proč. A to je nesmírně cenné, protože my to obvykle moc netušíme. A právě proto, že žijeme život, který nechápeme, s ním často bojujeme.
Život je kontinuální škola. A ta škola nás sama vede, všechny naše prožitky jsou (bez výjimky) nám každému ušité na míru. Nic se zde nestalo, neděje ani dít nebude jen tak. Vše je řízeno životem samotným (Vesmírem) a má to za cíl nás vést k lásce a radostnému žití.
Láska je neustále úplně všude
Nic jiného než láska neexistuje. To je realita. V našich každodenních prožitcích jde tudíž vždy jen o to, jestli ji v nich vidíme nebo ne. Pokud ano, pokud skutečně cítíme, že vše, co prožíváme, je pro naše dobro a vede nás to k radosti a štěstí — ať to vypadá jakkoli — můžeme o sobě tvrdit, že vnímáme život reálně. Že vidíme, co se skutečně děje a rozumíme i proč a jak na to reagovat.
Láska často nemusí vypadat pěkně
Láska neznamená dávat každému, co chce, ale co potřebuje. Co potřebuje k nalezení lásky, k tomu, aby ji všude vidět a tudíž trvale prožíval. K rozproudění hojnosti do jeho života, aby ji mohl prožívat. Mnozí lásku zaměňujeme za snahu „být hodní“. Čímž nejen že lásku nechápeme a nesdílíme, ale my tím zároveň i škodíme. Sobě i druhým. Sice obvykle nevědomky, ale to nic nemění na faktu, že naše (hezky vypadající) chování a uvažování škodí.
Typickým příkladem škodění je snaha druhým „pomáhat“. Nic takového není správně, protože tím v lidech probouzíme nesamostatnost a pocity vlastní slabosti a ohroženosti. Namísto cítění, že vše zvládne každý sám, že mu nikdy nic nehrozí. Podobně škodlivá je snaha lidi měnit, poučovat a přesvědčovat. Jednak to nikam nevede, jen si děláme nepřátele a v druhých probouzíme falešný pocit, že nejsou dost dobří (méněcennost).
Vesmír (život) tuto chybu nedělá. On dává jen a pouze lásku, což mnohdy na první pohled hezky nevypadá, nicméně je to přesně to, co je pro nás nejlepší, co potřebujeme. Co je nejkratší cestou k tomu, jak si přejeme žít.
Láska je i vše, co straší a bolí
Všechny situace, které nevypadají na pohled dobře, jsou tzv. výzvy. Probouzejí v nás neklid a černé myšlenky. Myslíváme si v nich, že nám něco hrozí, o něco/někoho přicházíme, něco se komplikuje, kazí… Ty situace v nás probouzejí nepříjemné pocity, ať jde o hněv, smutek, obavy, pocit životní nejistoty, ohroženosti, nespravedlnosti…
Co bolí, není láska. Duševní bolest nám způsobuje pokřivený pohled na život. Na to, co jsme prožili nebo prožíváme. Vidíme to jinak, než jak se na to dívat máme — nevidíme lásku, ale újmu.
I to vše je láska, ovšem — neviděná. A právě tím, že ji nevidíme, se v nás dějí nepříjemné věci, následkem čehož se probouzejí černé vyhlídky. Pochopení života začíná poznáním právě těchto situací — probouzejících neklid. Otočením pohledu na ně. Namísto hrozeb se v nich učíme vidět vysvobození. Neboli lásku, která nám přišla na pomoc.
Život není žádné trápení
Život nikoho netrápí, on nám všem v jednom kuse pomáhá. A dělá to tím nejefektivnějším způsobem — nabízí nám nejkratší cestu ke štěstí. Každá situace, která nás zneklidní, byla právě s tímto úmyslem vymyšlena i zorganizována. A ve správný okamžik nám přišla do cesty — prožili jsme ji, protože jsme ji prožít měli. Je to přírodní léčba ve své ryzí podobě. A ta začíná vždy — probuzením neklidu.
Ryzí znamená, čistý, ale také silný. Ryzí přírodní léčba tedy znamená léčbu silnou, maximálně efektivní a účinnou. Nic nás tudíž nevyléčí zdaleka tak, jako neklid. Resp. jako správná reakce na něj.
Léčba = správná reakce na neklid
Léčba začíná probuzením neklidu, a pokračuje jeho zhodnocením. Je potřeba vědět, jak to udělat, abychom neklid nepromarnili. Což se obvykle děje, právě díky na začátku článku zmíněnému faktu, že svému životu nerozumíme.
Všechny problémy vzniknou jedním jediným způsobem — nesprávnou reakcí na neklid. A to právě proto, že neklid nám avizuje — teď se díváš špatně! A tudíž ať se zachováme jakkoli, bude to špatně. Musíme tedy udělat něco úplně jiného — neklid v klidu ustát. V mé škole té technice říkáme „Automatická pračka“. Ta zajistí, že neklid pročistí podvědomý blok, který byl situací probuzen. A právě o to jde, proto celá ta situace přišla — aby nám umožnila svůj podvědomý blok oslabit a zbavit se jej. To je ta láska, která v situaci je, namísto strachu, který vidíme.
Nesprávná reakce na neklid působí opak. Zatímco správnou reakcí zajistíme léčení, nesprávnou stav naopak zhoršíme.Proto je životně důležité svým neklidům jasně porozumět a naučit se na ně správně reagovat.
Svět touží sdílet
Druhou (a neméně důležitou) částí poselství Trojky Pohárů je zpráva o tom, že celý svět je vymyšlen i řízen tak, aby toužil sdílet — vzájemně se obohacovat. Co jeden umí, touží si jiní užívat. Neboli — úplně každý tu máme svou cílovou skupinu. Počítalo se s tím, naše osudy jsou navzájem koordinované, současně s námi se vyvíjeli ti, pro koho naše talenty budou požehnáním. To by nešlo, byl-li by svět dějištěm náhod, ale to tak rozhodně není.
Toto poznání v nás má nastavit trvalý životní klid. Nemusíme se bát o svou existenci, o budoucnost, protože není důvod, o ve je v dobrém postaráno. Není naší starostí se uživit, hledat přátele, partnera, uplatnění. Stačí s životem nebojovat a nechat se jím vést. Přestat se snažit svůj život vymýšlet, a namísto toho k sobě jen pouštět události, které nám budou přinášet vše potřebné i vše chtěné. Namísto usilování a starostí si být vědomi své přitažlivosti, která se o vše dokonale stará.
Snažení = maření
Opět si snadno uvědomíme, že takto — v souladu s realitou — obvykle neuvažujeme. Vymýšlíme, plánujeme, snažíme se, a tím vším jdeme sami proti sobě. Působíme opak toho, než si myslíme. Vším svým snažením k sobě události, přinášející vše dobré, nepouštíme. Nedovolujeme Vesmíru, aby se o nás staral. Aby zajišťoval bezproblémový chod našich životů a všech jeho oblastí. Bojujeme se svou přitažlivostí, čímž se stáváme — nepřitažliví.
Život správně funguje sám. Stačí k němu přistupovat s klidem a důvěrou, jemně, nikoli silou. Druhým projevovat respekt a soucítění, namísto tlaku a soupeření.
Mohou za to opět naše nereálné představy o životě a jeho fungování. Dojmy, namísto znalosti reality. Vymýšlíme si. Překážky, soupeře, konkurenci, ohroženost, nedostatky, stres, kvanta povinností a úkolů — to vše si jen sami vymýšlíme. Logicky dedukujeme ze svých dojmů všechen životní balast.
Dedukce = destrukce
Nechápeme život, nechápeme své prožitky, současné ani ty minulé. Se vším nepochopeným ovšem dále pracujeme, nosíme v sobě bolavé vzpomínky, výčitky, smutky, představy o ublíženosti… A právě dedukcemi z nich si vytváříme svou současnost i budoucnost. Fantazírujeme o újmách a hrozbách, čímž si vytváříme úplně stejné prožitky v budoucnu.
Trojka Pohárů ve své Pointě na konci karty stručně shrnuje své poselství dvěma větami:
- Ta první říká, že abych prožíval hojnost, nemusím se o nic snažit, protože ji pro mě život připravenou a stačí ji k sobě pouštět.
- Druhá věta je o tom, že celý svět se těší na sdílení mých hodnot s ním. Stačí tedy pochopit, že on skutečně chce! Nemusím jej tedy nijak přemlouvat, snažit se prosadit, vymýšlet, jak se to stane, jak se uplatním, uživím. Svět po mně a mých talentech touží sám od sebe. Stačí se zbavit jiných představ, například té, že se musím nějak podbízet a snažit.
Trojka Pohárů má v podnadpisu „citové bohatství, hojnost“. Učí, že takto vypadá realita i jak ji vidět a následně žít. Jak žít hojnost a lásku, namísto všeho ostatního, zbytečného. Přičemž alfou i omegou všeho toho dobrého zůstává — vědění. Vždy to tak bylo i vždy bude. Bez vědění nebude nic, to bude jen — snažení. A my už teď určitě chápeme, proč.
Život je proces radostného tvoření. I radostného odpočívání a užívání si všeho, co s námi souzní. K životu nepatří žádné starosti okolo toho, co toužíme dělat a jak žít. To jsou jen naše vlastní výmysly. Život má být bezstarostný, ale dokud mu rozumět nebudeme, budeme si dál vymýšlet komplikace a působit újmy.
