Tvořivost a chuť růst jsou přirozené potřeby
rinc Holí představuje správný pohled na tvořivost a touhu růst. Vysvětluje, že každý přirozeně nastavený člověk tyto potřeby cítí, jsou motorem jeho žití.
Zablokováním ovšem člověk o toto přirozené cítění přichází, protože s každým blokem (nereálným názorem) cítění slábne a je nahrazováno dedukcemi (je potlačováno srdce a hlava začíná spouštět své dedukce).
V této souvislosti jde tedy hlavně o to pochopit, že necítíme-li přirozeně potřebu něco užitečného dělat a sami sebe rozvíjet a zdokonalovat, je to projev našeho zablokování, které nám bere chuť žít.
Život se stává povinností, břemenem, a člověk ztrácí radost, spontánnost, bezstarostnost, náboj — začíná přežívat. Věci dělá spíš mechanicky, což vede k efektu prázdnoty — nenaplňuje jej to, čím žije (protože tomu chybí jiskra) a tak se zákonitě musí cítit znuděný, neukotvený, ohrožený, nespokojený, nejistý…
Prázdný člověk začne hledat hodnoty. Protože je necítí, začne si je vymýšlet — fantazírovat. Sní o tomhle a tamtom, čímž si vytváří vlastní žebříček, který — ať je sestaven jakkoli — má vždy stejný základ: hodnoty člověk vidí v tom, co nežije a nemá.
V tu chvíli dojde podle naturelu jedince k jedné ze dvou možností — buď se člověk začne za něčím hnát (za svou fantazií), anebo bloudit od ničeho k ničemu. V obou případech je to tak, že se člověk necítí dobře, ale neví, co s tím.
Čímž se dostáváme i k odpovědi na toto časté životní dilema — Co s tím? Opět existuje jediné správné řešení a kupa nesprávných. Tím správným postupem v situaci, kdy člověku chybí jiskra, cítí se prázdný, ztracený, znuděný, neví, čím vlastně je, kam patří, co je to jeho… je — sebezměna.
Sebezměna je vyčistění svého podvědomí od bloků (nesprávných názorů), jimiž jsme sami sebe ztratili. Odřízli jsme své napojení na srdce a jeho roli převzala hlava, která ovšem tu roli plnit nedokáže.
Sebezměna obnoví přirozené napojení na své já, a vše, co člověk cítit přestal, cítit znovu začne. A to je jediný způsob, jak se najít, protože to nejde vymyslet. Sedět a trávit večery přemýšlením, co je to moje, co dělat mám a co ne, je ztráta času. Stejně jako zkoušení tohodle a tamtoho. Takto k výsledku nikdy nedojdeme.
Sebezměna je proces, který má svá jasná pravidla i průběh. Nejde na to tedy jít různými způsoby, jde to jen jedním — vyčištěním svého podvědomí + sebepřijetím. Obojí vyžaduje reálné pohledy na život i na sebe samotného. Jen pak to funguje, protože jen tak to bude pravě, skutečné.
Není možné, aby člověka postavilo na nohy něco, co si někde přečte. Jeho dokáže srovnat jedině pochopení. Tedy nikdy „tam říkali“, „tam jsem četl“, ale jedině „přesně vím, jak věci fungují“. Život je technická záležitost, je to proud úplně triviálních situací, které tak musím vidět — jako naprosto triviální věci, na kterých není co řešit. Pak skutečně vím, co se kdy děje a dokážu správně reagovat a cítit klid za všech okolností.
Život je hra na naprostou důvěru. A ta důvěra — to je ten vtip — nemůže být slepá, tedy postavená na čemkoli jiném než na naprostém chápání. Říkám tomu „znát pravidla hry„, to mi přijde nejtrefnější. Život je hra, jejíž pravidla znáš, a pak žiješ s nadšením a chutí bez kompromisů, anebo neznáš, a pak to je tak nějak napůl a nejisté.
Vrátím-li se k Princi Holí, je to právě on, který říká, že jedině pochopením pravidel hry budeš žít s chutí, a bavit se žitím, což není nic jiného než nadšené tvoření a vlastní růst.
