Umění — ale jaké? Co mám umět?
arta Umění evokuje už samotným svým názvem otázku — Jaké umění? Co se mám naučit?
Jde to umění své vlastní transformace, což se dá možná i trochu názorněji vyjádřit jako — Umění (o)pouštět. Načež by měla logicky navazovat další otázka — Proč jde o umění? Co je na tom těžkého?
Těžké je na tom, že to opět (jako vše, co je hodnotné) odporuje člověčí logice. Ta staví naopak na „jistotách“, tedy snaze se držet zuby nehty toho, co je. Tedy i všeho toho, co nám vůbec neslouží. Stejně jako lidská logka vidí problém kdykoli nás něco opustí — tragédie. Ono to tak vůbec není, ale my to tak vidíme.
Neexistuje nic horšího, než se plácat v něčem, co nám nevyhovuje, anebo se utápět v naivních vzpomínkách na to, co bylo, ale už není. Trápit se žalem nebo obavami a fantazírovat o tom, co by bylo, kdyby…
Je dobré si připomenout, že to je naše vlastní uvažování, které nám způsobuje veškeré trable a nespokojenost. Chceme zeměnu, a zároveň se ji bojíme uskutečnit. Z různých „důvodů“, které si ale jen sami vymýšlíme a zdůvodňujeme. Hlava nám vždy bude tvrdit, že v tom vyjetém je člověku vlastně docela dobře, že kdo šetří, má za tři, že se vlastně nemám tak zle a podobně.
Stejně naivní je vracet se k tomu, co bylo a už není. Hlava o tom dokáže donekonečna fantazírovat a vymýšlet scénáře. Říká se tomu dramatizování i naivita (nereálnost). Namísto žití se utápíme ve vlastních myšlenkových konstrukcích.
Život automaticky vše puštěné doplňuje. Má tedy na všechny životní změny dokonalé řešení, čeká se jen na člověka, kdy konečně dovolí, aby k náhradě došlo. Dokud ale člověk danou změnu rozebírá, dokud necítí jen a pouze vděčnost za to, co bylo, nepustí řešení k sobě a k žádné náhradě nemůže dojít.
Hlava uvažuje spolehlivě tak, že člověku vymluví každou změnu, každé puštění se něčeho. Jenže ono bez (o)puštění k žádné změně dojít nemůže, a v tom je celý ten skrytý vtip. Pustit nevhodnou práci, pustit peníze, pustit partnera, ale také opustit své staré modely uvažování, zlozvyky… To vše je Uměním, protože jde člověk sám proti svému egu, proti své kalkulačce.
Umění pouštět udržuje v chodu nepřetržitý tok hojnosti. Zákon neustálého doplňování je tudíž podmíněn schopností člověka tok hojnosti nijak nebrzdit = vděčně pouštět a brát doplnění jako samozřejmost. Taková je realita a člověk je veden k tomu to nejen pochopit, ale začít i cítit. Pak dosáhl zralosti neboli — vnímá přirozeně, za což je odměnou právě ona neomezenost zdrojů, které má neustále k dispozici.
Jak na tom s pouštěním jsme můžeme pozorovat v úplně běžných každodenních situacích. Obyčejný nákup v samoobsluze nám jasně ukáže, jak jsme na tom. Je pro nás samozřejmé si koupit to, nač máme skutečně chuť? Anebo nám běhá hlavou, co je a není drahé a vybíráme podle cenovek? Odradí nás cena? Pak neumíme pouštět peníze, protože nám naše kalkulačka tvrdí, že utrácíme.
Jenže utrácejí jen chudí, bohatí si vděčně kupují, čímž projevují sebelásku i vděčnost. I podporu těm, kdo prodávají. A právě proto je tohle chování správné a Vesmír je bude dál podporovat tím, že bohatému bude posílat do života víc peněz, aby mohl lásku, vděčnost a podporu projevovat víc a víc. T-o-h-l-e je ta správná logika, která ovšem kalkulačce není vlastní, proto ji od ní nemůžete očekávat. Ona na to půjde pokaždé opačně a postoj „neutrácej“ vám dokonale vysvětlí.
Umění (o)pouštět nabývá plně svého významu v okamžiku, kdy pouštíme v reálném čase, tedy okamžitě, když zjistíme, že něco není to pravé. Člověk se začne chovat jako řeka — nezastaví se, když se objeví nečekaná překážka. Ihned teče dál, jen jinudy. Ani nemrkne. Tak i pozná, že dozrál, a ta zralost už mu zůstane natrvalo.
Zralost je cílový stav, do kterého nás dokáže cesta systematického seberozvoje dovést (a jen ona). Ale být zralý není až tak podstatné, mnohem důležitější je vědět, že (o)pouštění je ta cesta, a že naše dozrání pak přijde úplně samozřejmě. Proto pokaždé, když někde něco nefunguje, nenaplňuje, ale i v situacích, kdy něco/někdo opustil vás, je potřeba chápat, že ten správný přístup zní — pusť to z hlavy!
Žít tím, co je. I tak se dá definovat umění přijímat vše, co přichází a odchází, i schopnost sám opouštět vše nevyhovující a přežité. jen tak se může cítit člověk spokojený, jedině tak naivně sám se sebou nebojuje.
V praxi to obvykle vypadá jako proces, kdy si přejete, aby k (o)puštění došlo, a jste vedeni tak, aby k němu skutečně došlo. Takto se (o)pouštět naučíte — vypěstujete v sobě ten správný mechanismus uvažování, který se bude automaticky spouštět pokaždé, když bude potřeba. Stanete se onou řekou, která se nezastaví, protože už neexistuje vzorec, který je příčinou obav a smutků z opouštění.
Cesta vpřed vede dopředu. I tak se to dá jednoduše říct. Nikdy nikdy nikdy nevede zpět, k tomu, co odešlo anebo co se ukazuje jako nevhodné. To je zákon, vesmírný, který nezná výjimky.
Vše je otázka úhlu pohledu. To, co jedny straší, druhé naplňuje. Platí to i v případě Umění — buď budete hrát na jistotu, a přežívat, anebo se naučíte vnímat opačně a začnete žít. Ten rozdíl je nesrovnatelný.
Žití je o odvaze. Odvážně se žije, hlavou se přežívá. Odvaha se potřebuje pěstovat, ale stojí to za to. Všechny skutečné hodnoty musejí být vypěstovány, tedy i zdraví, spokojenost, síla, radost, štěstí, láska, bohatství — jsou výsledkem cesty sestávajícví z odvážných rozhodnutí a činů. Ze samého (o)pouštění.
Život je totálně naplňující hra. Nic vám nedá lacino, ale to je moc dobře. Kdo to tak chápe, baví se žitím, baví se sebezměnou, baví se — Uměním. A tím sám sebe denně po všech stránkách obohacuje, víc a víc, znovu a znovu.
Každá změna je k lepšímu. Toto pravidlo je vlastností života, můžeme se na ně spoléhat. I vše, co nás nečekaně opustilo, odešlo s tím, že nám už nemá co dát, naplnilo to svůj potenciál. Což platí i ve všech případech, kdy nám to tak nepřijde. Můžeme to tedy pustit z hlavy s vděčností za vše, co nám to dalo a spolehnout se, že nám to už dál co dát už nemá.
Život je motivující. Ukazuje, že přežívání nikam nevede, jistoty nás šťastnými neudělají. Ukazuje nám na každém kroku — vidíš? A zároveň nás tím láká — pojď si hrát! Nauč se žít, budeš nadšený! Ze sebe i z života jako takového. Pochopíš, cos dřív nechápal a dokážeš, cos dřív neudělal. A život? Ten tě odmění, protože on na nic jiného nečeká, než až s ním začneme tu úžasnou hru hrát.
