Umění žít spočívá v umění umírat
lověk často žije tak, jako by vše bylo napořád. Jako klíště se drží svých starých přátel, zvyků, myšlení, vzorců fungování, partnerů…, přestože to už dávno vyčerpalo svůj potenciál.
Je potřeba si uvědomit, že vše je dočasné a je tedy úplně v pořádku, že do života něco přijde a za čas to splní svou historickou roli, tak to má odejít. Na tom není vůbec nic smutného, nikde se nestala chyba, nikdo neudělal nic špatně. Vše je úplně v pořádku.
Trápení začne pouze když to přežité nechceme pustit. Scházíme se se starými přáteli, přestože už dávno jen tlacháme a zabíjíme čas. Ze zvyku a z nudy, to jediné je na tom hodno pozornosti.
Mnozí se trápíme ve vztahu s někým, s kým si dávno nemáme co říct. Bydlíme spolu, ale dávno spolu nežijeme. Není co žít, jsme dávno každý jiný, nic společného už neexistuje. Už není z čeho brát, kam jít, všechen potenciál je dávno vyčerpaný.
Existenční obavy, nedostatek sebedůvěry, nuda, závislost na druhých, životní pasivita, neschopnost stát na vlastních nohách a žít… To jsou jediné důvody, proč se držíme starých „jistot“. Všechna ta bída přežitého a prázdného je naší optikou pořád lepší a silnější než odvaha to pustit a pokračovat v žití jinak. Ta představa nás děsí.
Žijeme často svázaní obavami, které nejsou ničím jiným než nedostatek sebelásky. Dělají nás závislými na okolním světě, protože se necítíme dost dobří na to věřit sobě. Pak přežíváme a trápíme se.
Tarotová karta XIII. Smrt je o umění umírat. Ukazuje, že na tom není vůbec nic špatného, že tak naopak vypadá cesta vpřed. A ono se vpřed musí jít, nemá smysl vymýšlet si důvody a omluvenky, proč nikam nejdu. To si jen naivně myslím, že život a jeho pravidla změním.
Celý život je o umírání neboli o změnách. To je totiž totéž. Buď ty změny dělám úplně samozřejmě a těším se na to, co přijde, anebo se trápím, ve snaze jim zabránit a vrátit něco, co bylo.
Mnozí na to jdeme strategií doufání. Že se něco stane. Že přijde něco, co to změní za nás. Obíháme vědmy a kartářky, fantazírujeme si růžové sny, čekáme na zázrak. Ale nic z toho se nikdy nestane. Není jak ani proč.
Jediné, co se stát může, že bude ještě hůř. Stane se něco, co nás hodí do ještě větší bídy. To se dokonce stát časem musí, jelikož život nás vede dopředu a když úspěšně vzdorujeme všem signálům a pákám, musí přidávat na jejich intenzitě.
Jen to potvrzuje, že život je totálně dobrý, bezproblémový, pouze ten, kdo mu vzdoruje, bude trpět. Ale ne tím, jaký je život, ale jaký je on sám.
Dopředu se jde jedině skrz výzvy. Vždy je něco potřeba překonat, zdolat. Tak to vždy bylo, je i bude. Vymýšlení oklik, doufání ani žádné podfuky a intriky tudíž nikam nevedou. Jsou marné — nic z toho se prostě nemůže stát, život to nedovoluje.
Nemá tedy smysl ani čekat, ani doufat, ani vymýšlet, ani zkoušet. Dopředu se jde. A při tom odpadává vše, co ztratilo svůj historický význam. Co do našeho přišlo proto, abychom si uvědomili nějaké své nepřirozené chování a uvažování.
Je normální, že hned napoprvé nedostaneme to pravé, protože se na věci díváme naivně, nezkušeně. Proto přijde něco, co nám má jen ukázat — aha, tohle není to pravé, musím na to jinak. Můj dosavadní pohled přitahoval tohle, co se ale v praxi ukázalo jako nesprávné. Díky, už to vím, pustím to a půjdu do nového tentokrát už správně.
Vše přežité je dobrá zkušenost. Nutná, proto je dobře, že jsme ji udělali. Nebyla to chyba, to byla prostě zkušenost. Díky ní už teď vím, co jsem dřív vnímal a dělal špatně. A jelikož už to vím, vše tím dospělo do konce jako film v kině. Teď už bude jen tma. Je potřeba se zvednout a odejít.
Odejít do nejistoty, tak je to přesné. Nemít to nijak promyšlené, vyšpekulované. Z přežitého se odchází do nejistoty, a ta přinese nové, lepší, vhodné. Tak se to dělá, resp. tak se to dělat má. Tak vypadá cesta vpřed. Pokud jsme to vymysleli jinak, vrátíme se tam, odkud jsme vyšli, jen to bude v bleděmodrém.
Nová práce stejná jako ta stará, jen jiné logo. Nový přítel stejný jako ten starý, jen jiné jméno.
Život je přísný, ale nikoli zlý. On se jen stará, abychom rostli, protože to je jeho smysl. Bez pravidel není růst, proto ta striktnost, neočůratelnost. A bez růstu (změn) není zábava. Není možné od života něco čekat, aniž bychom se zároveň chtěli měnit.
Schopnost opouštět přežité je láska. Tak to je. Opak strachu. Proto to vede dopředu, do lepšího. Láska uzdravuje, pečuje, stará se o všechny potřeby a prostředky. Ale musí proudit, ne se zaseknout a držet zuby nehty. Tím přestane být láskou. Změní se ve svůj opak a výsledkem bude boj.
Boj není jen ten strach a životní křeč, boj je i vše, co ten přístup člověku působí — umírá za živa, trápí se. Denně, pořád. Možná si na chvíli orazí, ale i to je jen křeč, z nouze ctnost, aby na chvíli unikl zoufalství z toho, jak žije.
Kdo neumí pouštět, nemá se rád. A měl by začít, protože jiná cesta dopředu nevede. Bez cesty vpřed je jen sebedestrukce. Duševní i fyzická. A ta destrukce, to není realita, to je vlastní volba.
Nechci vůbec tvrdit, že je jednouché se měnit. Chci jen říct, že to je nutné. Je to jediná možnost, byť se samozřejmě ke všemu můžeme postavit, jak chceme. Ale to ostatní nejsou žádné možnosti, to jsou jen různé formy sebedestrukce.
Moje cílovka sice nejsou lidé, kteří s životem bojují, nicméně mí klienti řeší úplně totéž co všichni bojující, jen se s tím podstatně snadněji vypořádavají. Mají sportovního ducha, baví je výzvy a jejich zdolávání.
Tohle by se měl naučit každý, protože jinak než se sportovním duchem se žít ani nedá. Zdolávání výzev je základní princip žití, asi jako dýchání.
Pokud se ale na ten princip naučíte koukat jako na problémy, pak se vám bude dýchat velice obtížně a bude to i bolet.
Chci to tedy uzavřít tím, že je to vždy jen a pouze o úhlu pohledu. Co jednoho baví, to druhého trápí. Prožívají totéž, jen se na to každý dívá jinak. Utrápení si to obvykle nemyslí, oni se cítí ublížení, proto to píšu, aby si uvědomili svůj omyl.
Procházet změnami je naplňující zábava, která jde ale velice jednoduše změnit v utrpení. Stačí se v tom, co nám život dává, naučit vidět problémy.
