Tarot má pro vysvětlení tématu „umění žít“ kartu Ďábla. Naznačuje tím, že půjde o něco vskutku ďábelského, a je dobré pochopit proč.

Umění žít spočívá ve znalosti vesmírných zákonů. A jelikož se ty zákony vymykají lidské logice, bude člověka kontakt s tím, kdo uvažuje úplně jinak, provokovat.

Vesmírná logika se na vše dívá v podstatě naopak než lidská, proto člověk uvažuje o životě a jeho fungování naopak, než jak se věci mají.

Je potom logické, že když někde vidí či slyší názory odporující těm jeho, bude jej to vyvádět z klidu a provokovat k dedukcím, domněnkám, emotivním reakcím, nesouhlasu i odsuzování.

Ďábel je v pořádku

Ďábel v Tarotu představuje provokatéra, který je ale včetně svých názorů a projevů úplně v pořádku. On jen provokuje ty, jejichž názory jsou nesprávné, vydedukované hlavou. Vymyká se totiž všem poučkám a pravidlům, jimiž lidé sami sebe masírují a nutí žít jinak, než by chtěli.

To Ďábel, ten se určitě do ničeho nutit nebude, protože se cítí svobodně a nezávisle. Což je přesně to, co lidé nedokážou. Lidská logika je závislácká ze své podstaty, protože vidí člověka jako izolovanou malou bytost, která je na vše sama, musí tedy spoléhat na své vlastní síly a kontakty, a právě to člověka nesmírně svazuje.

Člověk je ale něčím úplně jiným než nicotnou bytostí, která se musí starat o své přežití, chránit se a spoléhat na své zásoby. Člověk je neomezený, trvale napojený na tok hojnosti, která se o něj bez přestání po všech stránkách perfektně stará. Člověk si svou realitu tvoří, není obětí náhod. Ovšem…

…to vše člověk obvykle neví, proto jej setkání s někým, kdo se jako šedá myš necítí, provokuje do morku kostí. Ďábel je tudíž ten, kdo ví. Nebo ještě lépe řečeno kdo cítí, že není ničím ohrožován ani svazován, a tudíž se dokáže plně spoléhat na život.

Cítí se spokojeně a bezpečně, protože mu hlavou neběhají žádné černé myšlenky ani dramata. Ďábel je tedy člověk, který nepoužívá při pohlížení na život hlavu. Žije srdcem, tudíž nekalkuluje, nededukuje, neposuzuje, nesrovnává, neodsuzuje, nekritizje, nebojuje.

Ďábel = tvůrce

Ďábel je nesmírně tvořivý. Cítí chuť a potřebu něco tvořit, protože právě užitečné tvoření je základním atributem žití. Tvořit = dávat, používat své vrozené schopnosti a talenty pro vlastní pobavení a naplnění, a zároveň k užitku sobě i ostatním.

Ďábel je tudíž nesméírně užitečný člověk, který si věří, což je při tvoření důležité. Nemarníte pak čas otázkami jestli a jak, co by, kdyby, co si kdo myslí, ale jednoduše tvoříte tak, jak to cítíte, a vše funguje.

Člověk má hlavu plnou všeho možného. Aby ne, když celou svou logiku postavil na potřebě si dělat úplně na vše názory. Vše hodnotí, okamžitě, jakmile na to pomyslí. A pak ze svým předsudků dedukuje dramatiské příběhy, kterými sám sebe přesvědčuje, že to je právě tak, jak si právě vyfantazíroval.

Je to pak obtížné žití s takto neustále zaměstnanou hlavou, která vám navíc každou chvíli něco přikazuje a zakazuje. Hlava je životní komplikátor, který se do žití zapojil nedopatřením. Člověk uvěřil své vlastní hypotéze, že má hlavu na to, aby logicky vyhodnocoval vše, nač kouká a co se jemu i okolo děje.

Člověk se začal cítit chytrý. A tak začal vymýšlet pravidla, poučky, příkazy a zákazy, normy. začal vše nálepkovat „tohle je dobré a správné“ a „tohle dobré a správné není“.

Svět si tak rozdělil na dvě hromádky, bílou, kam hází vše, co na něj působí hezkým dojmem, a černou, kam hází vše, co jej zneklidňuje. A tato jeho „logika“ je teď jeho ďáblem, který jej každou chvíli straší, i policajtem, který mu neustále něco přikazuje a zakazuje.

Člověk = logik

Člověk si ke své smůle nevidí na špičku nosu, protoe ještě dřív, než tam dohlédne, spustí se jeho posuzovací logika. A tím i člověk končí, protože v okamžiku, kdy někde vidí chybu nebo problém, udělá to jediné, co dokáže — začne boj. Vnitřní, a poté často i vnější. Začne řešit, jak ten problém (který si sám vymyslel), řešit.

Problémy neexistují, ale to ví jen Ďábel. Člověk svým výmyslům věří, protože si každý dokáže logicky zdůvodnit. To ale naivně sedá na lep životním klamům, které právě krátkozrakost člověčí logiky vždy oklamou.

Vše na světě je zcela v pořádku, nikdo není ničím ohrožen, každý může žít spokojeně, zdravě, bohatě, po svém… Ovšem za podmínky, že si nezačne dedukovat problémy a překážky. Život se totiž dokáže libovolným názorům přizpůsobit a také to okamžitě dělá.

Stačí vidět problém v penězích, vymyslet si, že je potřeba škudlit a peníze počítat, a už v tom jedeme. Život na to řekne — Tak dobrá!, protože on úplně na každý názor řekne „Tak dobrá!“. Život nikoho nepřesvědčuje, stejně jako Ďábel. Oba uvažují stejně, je jim fuk, co si kdo vymýšlí a jak kdo žije, nechávají každého žít to jejich.

Ďábel je člověk, který nemá s nikým konflikt. Žije v harmonii sám se sebou i s celým světem. Ke konfliktu totiž potřebujete vidět problémy, což Ďábel nedělá. Proto mu vše funguje, aniž by se nějak snažil a honil, a to jen víc a víc provokuje všechny, kdo se snaží a honí a spekulují, protože jsou přesvědčeni, že to je potřeba dělat.

Ďábel je ten, kdo již pochopil naivitu i škodlivost lidského uvažování. Zbavil se svých posuzovacích zlozvyků a od té chvíle žije spokojeně a v harmonii se sebou i všemy svými potřebami. Jeho život náramně funguje, jelikož už nikde nenaráží na předsudky a vidiny komplikací.

Ďábel je spokojený, a život je také spokojený, že může plynout a přinášet všechno bohatství, které přinášet umí, když jej k sobě pouštíme. Ďábel dokáže z bohatství života čerpat maximum, na všech frontách, je to jeho životní styl. Je vtorem, jak bychom mohli (a měli) žít všichni.