Trpíváme tendencí na sobě vidět chyby. I je naopak nevidět (tudíž je vidíme okolo), přičemž obojí nám škodí. Ve skutečnosti je vše jinak, tak si to pojďme vysvětlit.

Naše nedostatky jsou pouze zdánlivé. A rozhodně nám nechtějí říkat nic fatálního, protože život je vše, jen ne fatalistický.

Život nás vždy jen upozorňuje, protože je náš kámoš a fandí nám. Jeho upozornění, že něco neděláme ideálně, že se na něco nedíváme správně, že nezvládáme něco, co bychom měli (protože to do našeho života patří) nám mají říct: „Uvědom si, jak to je a — změň to!“ Obohatí to tebe i tvůj život, věci se pohnou a budeš žít mnohem lépe.

Nepříjemnosti = kontrolky

Jsme různí, a v přístupu k upozorněním na naše nedostatky zaujímáme rozdílný přístup. Nejprve si ale ujasněme, jak takové upozornění od Vesmíru vypadá:

• Upozornění na to, že se na něco nedíváme správně anebo něco neděláme, jak bychom měli, přichází vždy v podobě nepříjemného — prožitku, emocí, neklidu, obav, něco drhne nebo nedopadne, jak bychom si přáli…

Zde je dobré si uvědomit i známý fakt, že se nikomu nestane nic náhodou ani zbytečně. Tudíž ani jeden náš prožitek nebyl jen tak do větru, náhodný, nešťastná shoda okolností ani nic podobného. To se prostě nikdy nestalo, neděje ani nikdy nestane. To by ten život byl vymyšlený špatně, což on rozhodně není.

Všichni neustále prožíváme to nejlepší, co můžeme, byť to jsou někdy „kontrolky“ ve formě nárazů a nepohody. Právě jimi nás život upozorňuje i vede k uzdravení nás i našich vztahů a životních oblastí.

Typy přístupu ke kontrolkám

Lidé přistupují ke kontrolkám podle svého naturelu a schopnosti sebereflexe. Principiálně takto:

• Zabedněnec je člověk, který (když jej něco rozruší) si myslí, že má pravdu. Vidí chybu v tom, co jej zneklidnilo a začne to ve své mysli (nebo rovnou nahlas) rozebírat. Zabedněnec se mu říká proto, protože odmítá připustit, že by mohly být věci jinak a už vůbec nepřipustí, že by mohla být chyba v něm. Tudíž s ním nehnete a zkusíte-li to, se zlou se potážete, stanete se jeho úhlavním nepřítelem. On si přijde chytrý, ale skutečnost je opačná — právě on je brzdou, kterou není možné odbrzdit. Nejvíc tím škodí sám sobě, právě rigidností svých naivních názorů. Zabedněnec se situacemi i s lidmi bojuje, vnímá je jako problémy a soupeře. A právě to je jeho životní styl — každodenní otevřený boj.
• Sebemrskač vnímá kontrolky jako ukazatele svých nedostatků. Kdykoli jej něco rozruší, spustí se v něm úvahy, jak není dost dobrý. Následkem toho si nevěří, trpí výčitkami, trémou, srovnává se s druhými. Cítí se v životě závisle, ohroženě, nedokáže žít, jak chce, protože není schopen stát na vlastních nohách a otevřeně se vyjadřovat. Trpí pak pocitem, že něco nemůže, nesmí, musí…
• Hypochondr vnímá kontrolky jako rány osudu. A sebe jako chudáka, kterému se (zase) stalo něco hrozného a má těžký život (a všechno je drahé). Buide každou chvíli lamentovat a obvykle si to nenechá pro sebe. Svěřuje se ochotně okolí, v čemž se často doslova vyžívá, protože v tom zároveň vidí cestu, jak najít někoho, kdo jej zachrání, polituje nebo aspoň přikývne. Z takového typu lidí se pak někdy stávají sluníčkáři, naivně fantazírující o velké lásce, míru a úplně jiném světě, než jaký je. Myslí si, že si máme hlavně pomáhat a snažívají se to i dělat, jen si neuvědomují, že to neumějí, protože to, co považují za pomoc, je ve skutečnosti udržování někoho v jeho vlastní neschopnosti.
• Ignorant je ten, kdo kontrolky přehlíží. Stane-li se něco, jen si trochu zabrblá nebo plácne nějakou svou průpovídku či fantazii (sarkastickou, komediální, chlapáckou, fatalistickou…). Tím bere záležitost za hotovou a jede (stejně jako doposud) dál. Kontrolky jej tudíž míjejí, nevěnuje jim žádnou zvláštní pozornost a životem se odevzdaně protlouká, jak to jde.
• Seberozvojář má na kontrolkách postavený svůj každodenní život. Vnímá je správně jako ukazatele, které mu chodí vždy v pravý okamžik ukázat aktuální krok tam, kam má jít. Žije tudíž klidně, protože v nčem nevidí problémy ani hrozby. Nechce svět měnit ani nikoho zachraňovat, protože nevidí důvod. Chápe, že život je dobrý a každého podporuje právě tím, že jej kontrolkami spolehlivě vede tam, kde mu bude dobře. Ví, že není potřeba nic vymýšlet, řešit ani plánovat, protože tohle vše už dělá život za nás. Stačí se tedy nechat tím životem vést a jen správně zpracovávat kontrolky, kdykoli se samy objeví.

Jak se díváš na své prožitky, takový jsi člověk. Přesně tak i žiješ a rovněž to automaticky přinášíš do všech svých vztahů. Tak vypadá i tvá budoucnost, protože si ji svým vnímáním tvoříš.

Jedině Seberozvojář je perspektivní, protože se nebojí jít neustále dopředu. Nebojuje se životními situacemi, nestěžuje si, ale baví se a cítí se naplněný. Cítí se v životě i bezpečně, protože jedině když chápete, že se není čeho bát a můžete se v klidu kdykoli kamkoli vydat a budete tam bezpečně dovedeni, se můžete cítit trvale v pohodě.

Seberozvojář = otevřený člověk. S životem nebojuje, ale využívá jej ke svému růstu a obohacování. S ním vám bude i pořád dobře, protože nic nebude dramatizovat. Jeho vnitřní nastavení udržuje pohodu za všech okolností (protože on žádné okolnosti nepovažuje za špatné). Nebude vás tudíž zahrnovat žádnými emočními výlevy a názory, ale ani vás nebude ignorovat, protože mu jde o to, aby bylo dobře vám. On vždycky myslí na dobro druhých, protože — jemu už dobře je. Dokáže vám tak dávat nejen svobodu, ale i vše hodnotné, co život nabízí (a že toho je). Je dokonale přitažlivý takový, jaký je. Je to tudíž skvělý člověk, partner, kamarád, kolega, spolupracovník…

Seberozvoj = otevřenost

Seberozvojář ve smyslu tohoto článku není jen ten, kdo se věnuje seberozvoji na úrovni práce s podvědomím. Seberozvojařina je životní postoj — chuť se něco učit, otevírat se novému, překonávat se a měnit, stávat se kvalitnějším a užitečnějším člověkem. A jako odezva pak přichází kvalitnější a bohatší žití.

Jde tedy o životní filosofii — o pochopení, že záleží jen na mě, kam to dotáhnu. A tím „táhnutím“ nemám na mysli, že se někam poženu, ale že se budu bavit žitím a využívat potenciálu, který mi nabízí má životní cesta.

Ona úplně každá životní cesta nabízí neomezený potenciál, zábavu i naplnění. Všichni jsme na tom tudíž stejně, je to jen o našem přístupu. Jak se k žití stavíme, tak to funguje i vypadá. A tak funguji i vypadám já sám, psychicky i fyzicky.

Člověk nemá být dokonalý, o to vůbec nejde. Ale má chtít jít stále dopředu, objevovat nové, učit se nové, měnit své názory a postoje. Řečeno jednoduše — otevírat se životu.

Otevřenost není bloudění

Ale i ono otevírání se je potřeba chápat správně. Mnozí se „otevíráme“ tím, že běháme od jednoho k druhému s pocitem, že čím víc toho poznám a zkusím, tím líp. Ale tohle je bloudění a povrchnost, otevírání se vypadá jinak — to se jen v tom, co je vaše, posouváte dál a dál. Jdete hlavně do hloubky a váš život má jasnou linii, okolo níž se vše točí a na níž váš život i stojí — má tedy jasný směr a cíl.

S neperspektivním člověkem prožíváte pořád to samé dokola. Nemění se, proto to ani nejde jinak. A je tudíž jen otázkou času, než vás to přestane bavit (než si uvědomíte, že vám nic nedává, že už skutečně jen narážíte). Proto všechny vztahy neperspektivních lidí dospějí do krize, kdy už prostě není z čeho brát.

Jak je z napsaného jasné, ostatní, kdo nevnímají své každodenní situace správně, dopředu jít nedokážou, protože je každá kontrolka namísto posunutí vpřed bezpečně zastaví, případně úplně mine. Správněji řečeno — jejich reakce na každou kontrolku nikam nevede (ppouze si prožijí menší či větší drama). A to se děje v pondělí, v úterý, ve středu, a tak dále.

K Seberozvojáři je dobré dodat — seberozvojář musí rozumět životu, jinak se bude také jen motat v bludných kruzích. On totiž nikdo nedokáže jít dopředu, neví-li přesně, co se děje, proč a jaká je správná reakce. To je jen další z iluzí, že vám s tím pomůže nějaký návod, kniha nebo přednáška.

Vnímavost k životu, to je ta jediná cesta, která přinese změnu. Říká se tomu „vědomé žití“. Dokud si neuvědomujeme, co vlastně denně prožíváme, jsme slepí a zároveň nezměnitelní. Ale uvědomování si nestačí, to je jen nutnou podmínkou. Nositelem změn jsou až správné reakce na to, co si uvědomujeme, že se děje. A k tomu potřebujeme život pochopit. Pak to pro nás bude rutina i naplňující zábava.

Člověk je mistrem v podléhání iluzím. A tím důvodem je opět to, že nechápe, co se děje a jak věci fungují. Jeho vnímání je tudíž velice povrchní a povrchní je i logika, se kterou své vjemy vyhodnocuje. Pak se ale ke své smůle člověk snaží, ale zároveň stále naráží a věci se — nemění. A to ani poté, co už přelosukal spousty chytrých knih a přednášek, plných zaručených teorií a návodů.

Jenže přesně o to jediné jde — aby se věci měnily. Aby nefungující začalo fungovat, aby se nevyhovující vyměnilo za totálně souznějící, aby to, co si dovolit nemohu se stalo samozřejmostí, a všechny starosti nahradila radost, sebedůvěra a životní vášeň.