Když se řekne Hojnost, je dobré se zeptat: „Co to vlastně je?“ Je totiž velice užitečné znát správnou odpověď, člověku to dokáže otevřít oči.

Hojnost je všudypřítomné bohatství, ve všech formách. Tedy v rovině zdravotní, citové, finanční, materiální, vztahové, seberealizační…

Řečeno lidověji — všeho mám stále dostatek a vše mi perfektně funguje. Do života mi samovolně proudí vše, co mi dělá dobře i co potřebuji, abych dokázal žít tak, jak mi vyhovuje — mám neustále k dispozici vše potřebné. Mé potřeby i vize se samovolně napňují, dokážu tudíž žít, jak chci. Kdykoli se mohu vydat, kam se rozhodnu, s jistotou, že budu podporován.

Hojnost = objektivní realita

Výše popsané je Hojnost neboli Objektivní realita. Skutečnost. Takovýhle svět ve skutečnosti je, resp. takto život funguje, když…

…jsme za vše trvale Vděční. Tedy nejen když se nám daří, když něco dostaneme nebo si něco koupíme, něco hezkého prožijeme…, ale pořád, v jednom kuse, bez výjimky.

Názory jsou klíče ke dveřím

A právě v tom je ten vtip — dokázat být vděčný trvale, nepřerušovat to. Protože Vděčnost je motorem hojnosti. Drží jí otevřené dveře. Čímž se chce říct — kdykoli vděčný nejsi, ty dveře se zavřou tvým zkresleným pohledem na věc.

Je to dobrá hra, protože od hráčů vyžaduje nechávat dveře otevřené. Reagují velice citlivě na naše představy, názory a chování. Jsou-li nepřirozené, dveře se otevírají a zase zavírají, případně zůstávají přivřené či úplně zavřené trvale.

Lidský pohled = houpačka

Dokud život hodnotím (prožitky, lidi, svět…), žiji jako na houpačce. Nahoru a dolů, protože když je člověku zle, líže si rány. Je mnohem vzornější, pozornější, ukázněnější, a k druhým se chová lépe, než když mu je hej. Jakmile mu otrne, je to jinak.

Není jednoduché si vážit dobrého, dokud věci fungují. Přijdou nám samozřejmé a my ztrácíme ponětí o jejich hodnotě. Změna vnímání hodnot přichází, teprve až o to dobré přijdeme. Obvykle až pak si uvědomíme, jací jsme byli, jak jsme se chovali… A je dobré se opět zeptat — „Jak to?“

„Protože egíčko“, zní odpověď. Egíčko neboli člověčí logika, která — reaguje na okolnosti. Když je hezky, usmíváme se a cítíme se dobře = nadnáší nás. Když je jinak, dedukujeme si všelijaké představy a prožíváme adekvátní pocity i situace = sráží nás a svazuje. A tak pořád dokola.

Ego je…

Je dobré si připomenout, co vlastně to „ego“ je. Ego je nesprávná (nereálná) představa. K čemuž je dobré dodat — ega neboli nereálné představy vznikají tím, jak člověk vyhodnocuje (posuzuje) situace. Dedukuje, v hlavě se mu začínají honit fantazie, které nakonec vedou k adekvátním závěrům a chování. Ocitáme se mimo realitu, na houpačce svých emocí.

Pointou výše popsaného je, že dokud dedukujeme ze situací, budeme pořád proměnliví, jako ty situace. Budou se v nás honit emoce, chvíli nadnášející, chvíli uzemňující, čemuž se lidově říká ode zdi ke zdi. Výsledkem je nevyrovnaný člověk žijící nevyrovnaný život.

Jak se zbavit ega

Ega se zbavíme tak, že se naučíme, jak život funguje. Pochopíme životní principy neboli vše potřebné, abychom už jako na houpačce neuvažovali. Přestaneme být ve svém uvažování a pocitech proměnliví, srovnáme se.

Přirozené principy nám jasně ukážou, čím vlastně jsme a jak fungujeme, z čehož vyplyne, že nejsme žádní borci. Že jediný borec, který tu kdy byl, je a bude, je Vesmír, který o nás pečuje, podporuje nás, zásobuje vším potřebným a chtěným. Pečuje o nás, ochraňuje, podporuje, vede, uzdravuje, plní naše záměry… A my jsme pouze tím, kdo všechno to dobré k sobě dokáže pouštět nebo nedokáže.

Zbytku světa je úplně ukradené, jak žijeme i co si o sobě o něm myslíme. Žijeme nezávisle na sobě, byť to tak na pohled nevypadá. Život je vymyšlený dobře, proto je každý svého štěstí strůjcem. Má velký smysl si hlídat, jaký jsem a jak o všem uvažuji, protože tím dávám jasnou podobu všemu, co ke mně chodí i nechodí, jak mi co funguje i nefunguje.

Ego není jen mistr světa

Aby bylo jasno, Ego není jen představa frajírka. To je pouze jeden extrém. Ego je i extrém opačný — představy slabosti, ohroženosti, nedostatek sebedůvěry, stres, vidiny problémů, hrozeb, konkurence…

Ego je něco jako kyvadlo, které vychyluje představu z rovnovážné polohy do obou stran — buď něco zveličuji, anebo naopak bagatelizuji. Natírám něco na růžovo, nebo na černo. Správná poloha je ale uprostřed, tedy bezbarvá a neměnná.

Vše jsou dary

Měli bychom chápat, že vše jsou dary, které nám život (Vesmír) kontinuálně posílá s ohledem na to, jak o čem uvažujeme. Je-li naše vnímání přirozené (nezkreslené), vše funguje, jak má a máme všeho dostatek, život nás podporuje. Je-li naše vnímání vychýleno, chodí k nám situace a prožitky, které se nás snaží uzdravit — vrátit naše názory do přirozené polohy. Tyto situace jsou obvykle nepříjemné, protože provokují naše duchovní neduhy — pochybnosti, obavy, lpění, závislosti, pocity ohrožení, chudoby, neschopnosti, nemoci, ale také narcismus, pocity vlastní dokonalosti, nadřazenosti, autoritářství, chytráctví, masky a přetvářky…

Život tedy není zlý, ani zde neexistují žádné temné síly, které by chtěly ubližovat. Není k tomu důvod ani to není potřeba, my si dokážeme své životy dramatizovat sami. A cesta z dramat spočívá v pochopení, že nejsem nic víc, než ten, kdo k sobě dobré pouštět dokáže, nebo ne. Vděčností za vše, co jsem už od života dostal a dále dostávám, ať je to cokoli, protože nedostávám-li zrovna to,co chci, dostávám to, co potřebuji (co má schopnost mě uzdravit).

Nevědět, Tušit, Vědět a Cítit

Na závěr je možná dobré si říct, že existují v podstatě čtyři úrovně uvědomění:

• Nevědomost, což je stav jakéhosi logického materialismu. O nefyzickém (duchovním) světě nemám ani potuchy. Nepovažuji jej za reálný, nevěnuji mu vůbec pozornost, jelikož mu nepřikládám žádný význam. Jsem naivní, jen to vůbec netuším ani nepřipouštím.
• Tušení je stav, kdy už o myšlenkách a jejich vlivu na kvalitu žití nějaké ponětí mám, ale je to neučesané, neucelené. Spíš jde o rozmanité střípky bez hlubších souvislostí než o ucelený obraz reality. Když o něco jde, spíš doufám, než že bych se na to, co vím, spoléhal. Chovám se v podstatě úplně stejně jako dřív, jen už někde na pozadí připouštím existenci duchovních principů.
• Vědění je stav, kdy už přesně vím, jak se věci mají. Můj obraz života je kompletní a jasný. Má důvěra ve vesmírné zákony pevně stojí na mých znalostech. Chápu, co se kdy děje i proč a jak se mám kdy zachovat.
• Cítění je stav, kdy mám své vědění v krvi. Duše je pročištěná, hlava odpojená, takže už nic nedramatizuji. To, co o životě vím, už i žiji — hojnost je moje trvalá realita. Žiji srdcem, neboli cítěním, namísto dřívějších scénářů, které má hlava každou chvíli spouštěla.

Co je skutečný Seberozvoj?

Skutečný seberozvoj je cesta, jak projít ze stavu aktuálního do cílového. Skládá se ze dvou komponent:

• Vědění neboli kompletní pravidla života, díky nimž se úplně změní pohled na člověka, svět, život a jejich fungování. To ale není vše. Patří k tomu ještě druhá důležitá (a opomíjená) komponenta:
• Techniky pro práci s podvědomím, díky kterým se zbavujeme starých vzroců vnímání (které nám škodí) a nahrazujeme je reálnými (těmi, které jsme objevili ve Vědění a jimiž se napojíme na Hojnost).

Stav Cítění je stavem, kdy už vše funguje v praxi. Život běží sám, naplňuje, baví, žijete v naprostém souladu se sebou a prožíváte hojnost ve všech oblastech života. Proč? Protože cítíte trvalou Vděčnost, za všech okolností. Život je ve vašich očích neuvěřitelně úžasný a dokonale podporující, uzdravující i ochraňující, cítíte se tudíž v bezpečí a žijete v harmonii s celým světem to své vysněné.