Život je proud lekcí nabízejících dozrání
ivot je kontinuální proud lekcí. K čemuž je v prvé řadě dobré si uvědomit proč — aby bavil. Jedině lekcemi se člověk dokáže měnit k lepšímu, čímž je zajištěno, že jej život baví a naplňuje.
Nic totiž nedokáže dlouhodobě bavit a naplňovat, aniž by se to vyvíjelo k lepšímu, proto to tak je v životě zařízreno.
Ty lekce nejsou ledajaké, ony jsou nesmírně inteligentní. Život je totiž dílem dokonalé inteligence, která jej vymyslela tak, aby byl skutečně po všech stránkách ideální.
Nejen, že nic nikdo neprožijeme náhodou, ale my nic neprožijeme ani zbytečně. Úplně všechny naše prožitky v sobě nesou onu dokonalou inteligenci neboli potenciál nás obohatit, ušitý nám přesně na míru. Takto „nenáhodně a nezbytečně“ (tedy dokonale inteligentně) prožíváme každý den, od rána do večera.
Člověk, který to pochopí, získá klid. Uvědomí si, že se není kam hnát ani čeho bát, protože se život o vše sám stará. Vede každého zcela automaticky vpřed, tam, kde mu bude dobře a ještě lépe.
Nejdřív dostávám, co potřebuji…
Má to dvě fáze. V té první se mění člověk — je veden ke své vlastní zralosti. To proto, aby mu život jako takový správně fungoval a mohlo se pak jít do hloubky a kvality. Dokud totiž člověku věci správně nefungují, je pořád potřeba něco řešit, s něčím bojovat, narážet a lízat si rány. Této fázi říkáme v naší škole „fáze vnitřních změn“ nebo také „dostávám co potřebuji“.
…a až pak mohu začít dostávat to, co mi vyhovuje
Ve druhé fázi — po svém vlastním dozrání — se mění náš život jako takový. Už nás nepotřebuje čistit (zbavovat bloků), a tak se naše nabytá zralost může začít projevovat — přichází „fáze vnějších změn“ neboli „dostávám, co si přeji“ což se dá také trefně vyjádřit jako „dostávám, co se mnou souzní, co mi plně vyhovuje“.
Nezralý žije stále v té první fázi
Nad výše zmíněnými odstavci je dobré se trochu zastavit. Je v nich řečno mnohem víc, než se zdá. Za to nejzásadnější považuji pochopení, že člověk, který nedozrál (nevyčistil se), nikdy to své ideální žít nebude. Bude žít kompromisy, protože on sám je také kompromis = nezralý.
Nezralého (nevyčištěného) člověka bude život ze své podstaty neustále znovu a znovu zásobovat situacemi, které jej provokují. Bude potkávat lidi a žít mezi lidmi, kteří mu úplně nesedí i žít to, co mu úplně nevyhovuje, právě proto, že důvod toho všeho je provokování, které jediné vede (je-li konečně správně chápáno a zužitkováváno) k člověkovu vlastnímu vyčištění.
Výsledek je v praxi ten, že lidé, kteří nechápou životní principy, pořád narážejí a bojují s tím, s čím bojují, aniž by to někam vedlo. Život vypadá jako kolotoč, kde vše, co provokuje, nefunguje, trápí, rozčiluje, nebaví… dál provokuje, nefunguje, trápí, rozčiluje, nebaví… Nic se nemění, není totiž jak.
Člověk touží po změně, ale netuší, co s tím. Přijde si jako v pasti, ve které skutečně i je. A v této pasti má na výběr ze dvou možností:
- Smířit se s tím, co žije, že to tak prostě bude napořád. Přijmout všechny své kompromisy jako „to je prostě život“. S čímž nutně souvisí i hledání berliček, jimiž svou nespokojenost s tím, jak dokáže žít, zachraňuje. Svou nespokojenost začne něčím záplatovat, utíkat od ní k tomu, co jej aspoň na chvíli odreaguje.
- Rozhodnout se dozrát. Vydat se na cestu seberozvoje, pochopit život, naučit se správně dívat na své prožitky a čistit a čistit.
Výhodou druhé volby je jednak fakt, že se skutečně vyčistíte neboli dozrajete. V praxi to znamená dospět do stavu totální pohody a spokojenosti, vyrovnanosti, pocitu bezpečí, zdraví, bohatství… Člověk najde sám sebe — už to samo stojí za to, protože až pak se ukáže, co je vlastně to jeho, kam patří i v čem a jak se má realizovat. I co všechno on sám není a co v jeho životě nemá co dělat, protože jej to jen odvádí od spokojenosti k balastu.
Překypování je, když…
Sebenalezení vede k totálnímu sebepřijetí. Budete se mít bezpodmínečně rádi, začnete cítit totální souznění sami se sebou a všemi svými talenty i netalenty. Lidověji řečeno — budete nesmírně rádi, že zrovna vy jste vy.
…začnete toužit pečovat
Jakmile tohle cítíte, začnete trvale cítit chuť se realizovat. Seberealizace se stane vaší vnitřní potřebou. Už ne musím, ale toužím! Přestanete od života cokoli chtít, protože vám přestalo cokoli chybět. Namísto toho začnete chtít pečovat o to, v čem vidíte smysl a k čemu cítíte svůj jediněčný talent, a věnovat péči i všemu ostatnímu, co cítíte, že do vašeho života patří.
Péče neboli uplatňování svých talentů a schopností je skutečným smyslem žití. Ale aby to nebylo jen tak, člověk to začne cítit teprve až dozraje, neboli až se vyčistí. Do té doby je dramatikem, bojujícím se svými vlastními názory. Sám sobě ubližuje, hází klacky pod nohy, a jeho každodenní život se skládá ze spousty nevhodných prázdných zbytečností.
Hlava versus srdce
Nezralý člověk žije hlavou — o věcech přemýšlí, kalkuluje, počítá, plánuje, fantazíruje, pořád něco vymýšlí a řeší. Člověk zralý žije srdcem, protože zralostí hlavu ze žití odpojil. A právě tím dosáhl bájné mety, která jej posouvá do úplně jiné ligy. Takové, kde vše baví, naplňuje a funguje.
Zralý člověk je vizionář, žijící tím, že si plní své záměry. Jednoduše, s jistotou, samozřejmě a navíc dobrodružně, tedy zábavně. Svět, kde se stále něco řeší, protože věci nefungují a lidé bojují, opustil, a už se do něj nevrací. Nechává jej být a ten svět nechává být jeho. Přesně jak to říká zákon přitažlivosti — přitahují se vždy odpovídající kvality.
Řečeno jinak — v nezralém světě všem o něco jde, všichni se o něco snaží. Ve světě zralém nikomu nejde o nic, protože nikomu nic nechybí. Lidé zde v sobě našli vše, co jim chybělo a přestali vidět problémy. Je tu zdravo a milo. Hojnost se tomu také říká.
