Vše je dobře. Nikdy ti nic nehrozí.
ody, hody, doprovody… Jsou Velikonoce neboli svátky smrti a — vzkříšení. Automatického zrození nového po odchodu starého, řečeno mluvou Tarotu, konkrétně kartou XIII: Smrt.
Tarot je učebnicí správného (přirozeného) vnímání, které by se dalo vyjádřit jako vnímání beze strachu. Bez představ, že je něco špatně, že mi něco hrozí, že je vůbec něco takového možné. Protože ono nikdy není.
Beze strachu = bez dojmů
Vnímat beze strachu je umění, kterému je potřeba se naučit, chceme-li tak žít. Musíme se odnaučit věřit svým i cizím dojmům, zbavit se potřeby si dělat předsudky obsahující obavy.
Na to se jde mírně od lesa — i to je součástí každého umění. Na první pohled přímá cesta nikdy nefunguje, vždycky je v tom „něco“, nač je potřeba přijít. Tajemství, kterému musíte přijít na kloub. A návod k rozluštění tohoto tajemství zní: „Skutečná přímá cesta vždy vypadá jako zdánlivá oklika.“
Cesta je cíl
Oním „něčím“ je kromě vědění obsaženého v Tarotu samotná cesta, kterou to vědění v sobě potřebujeme probudit. Naivka podlehne klamu, že to, co ví, umí. Svou cestu považuje za dokončenou, přitom stojí na jejím začátku. A právě tím je naivní. Myslí si, že je na konci, ale on je na začátku. Je teoretikem, v praxi nepoužitelným. Stojí na poli Start, ovšem s pocitem, že je v cíli.
Stavět se svým démonům…
Cesta, na níž učení Tarotu vstřebáme, spočívá v zacházení se situacemi, které v nás — přes všechno již načerpané vědění — dál vyvádějí z klidu. Jsou šprušlemi na žebříku, po němž musíme vystoupat. Existuje na to jednoduchá technika, kterou buď známe, nebo ne. A tudíž stoupáme, nebo se o to jen snažíme.
…vyčistit si minulost…
To je ovšem jen jedna stránka umění žít podle Tarotu, tedy v lásce, svobodě, zdraví a naprostém bezpečí. Další jeho stránkou je zpřetrhání všech negativních vazeb na svou minulost. I to má svůj jasný průběh a techniku, kterou buď známe a ovládáme, nebo ne. A tudíž se buď vazeb zbavujeme, nebo jsme stále přivázaní jako pes ke své boudě, kterého řetěz nepustí dál.
…a vypilovat detaily
A pak je tu ještě třetí rovina, kterou je potřeba na cestě k umění žít podle vesmírných zákonů zvládnout — říkám jí zatím neoficiálně trochu podivně „Porsche Design“ (asi to přejmenuji, ale zatím to mějme klidně takto, podstatu to vystihuje dobře).
Vysvětlím to takto: vezměme si úplně běžné auto, a zmíněné Porsche. Obě ta auta mají všechno, co má auto mít — kola, volant, řazení, motor, sedačky, světla, karoserii… Liší je až v tom, že u „obyčejného auta“ to tímto končí, je hotové — „Hurá, jdeme jezdit!“. U Porsche se tím ale teprve začíná — „Hurá, konečně můžeme začít ladit!“.
Rozdíl je v detailech
Stejně to funguje s uměním žít. Chcete-li svůj potenciál naplno využívat, je potřeba se chovat jako mechanici Porsche. Ladit detaily. Až zde se mnohonásobí hodnota žití, jehož budete schopni.
Je dobré si zde připomenout, že Vesmír funguje na principu bumerangu. Neboli zpětné odezvy. Co vysílám, se mi vrací. A ono nejde vysílat nic, co v sobě nevypiplám. Je naivní vyslat „jsem zdravý, bohatý a šťastný“ a přitom to nemít v podvědomí naprosto čistě nastaveno (vypěstováno). To je prachobyčejná přetvářka. A kdyby fungovala, celá hra by ztratila smysl.
Obvykle se jen přetavřujeme
Mnozí se právě o výše zmíněné jen snažíme — přetvařujeme se, namlouváme si něco, co necítíme. A to je marnost, přešlapujeme na místě a ještě se u toho trápíme a sami sebe mateme. Musíme se stát pěstiteli. Vše, co si přejeme, potřebujeme vypěstovat, což znamená — vyrazit na cestu a jít. Stoupnout na žebřík a — systematicky stoupat. Bezstarostně, přesto obtížně. Ale právě proto je ta cesta nahoru krásná a naplňující.
Je to těžké, ale to je jen dobře
Plnost života určuje hloubka prožitků. A ta přichází na základě prožívání protikladů. Vesmír zařídí, aby vás něco nečekaně vyšinulo doleva, a vy se bavíte tím, že se rychle vzpamatujete a vychýlíte doprava. Ale to ještě není konec — pak se ještě vrátíte doprostřed.
Hra na vychýlení a návrat zpět
Takto se ta hra hraje, Vesmír plní roli VYCHYLOVAČE Z ROVNOVÁŽNÉ POLOHY. A vy máte za úkol se pokaždé vrátit zpět do rovnováhy. A znova, a znova.
Jen takto samo o sobě by to ale nestačilo. To by byl jen kolotoč, na kterém by brzy přestalo bavit jezdit. Proto je v tom je ještě zakomponován prvek posílení, pročištění a naplnění. Až pak to je úplné, až pak to celé dostává smysl, motivaci i radost, štěstí a trvalé naplnění.
Stáváte se vůči výkyvům odolnější. Zkracuje se doba mezi vychýlením a návratem zpět. Mění se i prožívané pocity během té hry — počáteční obavy a vnitřní chaos se postupně mění v uvědomování si vlastní síly a radost z ní, z příležitosti ji projevit. Co dřív probouzelo obavy, teď probouzí sebedůvěru, radost a sílu.
Smrt učí vnímat opačně
Konečně se zase vracím ke Smrti, protože i ta je součástí té dokonalé hry — učíme se opačně vnímat a uvažovat. O všem, co nás doposud vyvádělo z klidu. Čím dál víc skutečně cítíme (nikoli jen víme), že vše je dobře, nic špatného se neděje, nic nám nehrozí. Neboli že nás z klidu vždy vyvádí jen váš vlastní nesprávný pohled na situaci.
Ta hra nás tedy učí správně vnímat. Uvažovat podle Tarotu neboli podle zákonů života (či Vesmíru). Zbavuje nás iluzí, které nás oslabují a omezují. Proto se říká „neomezené žití“, protože ono možné je, nic mu nebrání, jen naše vlastní negativní představy a vyhlídky. Proto je to pro většinu lidí sci-fi představa, necítí (a nevěří), že by to tak skutečně mohlo mít.
Sami sobě neomezeným zdrojem
Pouze my, kdo se rozhodneme stát „porschákem“ sci-fi iluzi překonáme. Dospějeme do stavu, kdy nám neomezenost a svoboda přijdou samozřejmé. Kdy pojmy láska, radost, štěstí, bezpečí, bohatství, zdraví, bezstarostnost a kupa dalších začneme cítit jako skutečné.
Zdroje všeho jsou v nás. Odjakživa, ale jako surovina. Neboli potenciál. A záleží na každém, co ze svého neomezeného potenciálu vytěží. Zda bude stačit přežívat, žít tak nějak napůl, anebo naplno.
