Vše je v pořádku, i naše slabiny
aždý jsme se narodil k nečemu ideální, a zároveň v řadě aspektů naopak. Jeden je zručný, druhý se dobře učí, třetí je systematik, čtvrtý kreativec, pátý je silný a vytrvalý… Ale zároveň nikdo nejsme zručný silný systematický a vytrvalý kreativní intelektuál-svalovec.
Ať se na člověka podíváme z libovolného úhlu, neexistuje žádný ideál neboli vzor, jak má člověk vypadat a jaký má být. To si jen člověk začal vymýšlet ideály krásy a lidských vlastností, ale tím jen sám sobě podřezává větev — přichází o svou sebehodnotu a potažmo i životní kvalitu.
Snažíme se házet všechny do jednoho pytle, a to je pravý opak skutečnosti — jsme jedineční. Vzhledem, schopnostmi, zkušenostmi, nadáním — vším. Dokud ale v hlavách nosíme nějaké „ideály“ ve smyslu „takhle bych měl vypadat“, mrskáme se srovnáváním s něčím, co tak vůbec nemá být.
Říká se tomu sebepřijetí. Vychází z pochopení, že máme být každý jiný, že přestože jsme všichni člověk, máme být co kus, to originál. Podobně jako třeba stromy v lese. Vše, co je dílem přírody, je dokonalé, s čímž souvisí i — jedinečné.
Příroda (Vesmír, Bůh… říkejme tomu jak chceme) nedělá chyby. Vše má samé dobré důvody být přesně takové, jaké to je. Nic není dílem náhody, ale dokonalé inteligence, která se stará, aby vše bylo úplně ideální.
S tím souvisí i pečlivý důraz, aby nikdo neměl nic zbytečného navíc. To by mu totiž vůbec nesloužilo, to by každého jen odvádělo z jeho cesty, na které mu bude dobře. Jsme-li ale každý nadefinovaný ideálně, tedy bez zbytečností, naopak přesně cítíme, kam patříme a to je pro nás to nejlepší možné.
Své dny pak trávíme užitečně, protože děláme věci, pro něž jsme se narodili a nebloudíme ve snahách se „vylepšovat“. Ono je vymyšlené i to, aby ke každému samo přišlo vše, co kdy bude potřebovat. Stačí tedy žít to, co samo chodí, kudy nás život sám vede, a můžeme si být jistí, že žijeme.
Jakmile ale bereme aktivitu do vlastních rukou, sedáme na lep všelijakým lákadlům (koupím si kytaru, přihlásím se do kurzu, dodělám si maturitu…), odbočuji ze své cesty do světa svých fantazíí, čímž — přestávám žít.
Mnozí si myslíme, že žít znamená pořád něco zkoušet a poznávat. Ale to je omyl, takto vypadá bloudění, a každý, kdo tak uvažuje vlastně říká — já nežiji to své. Kdybych žil, vůbec mě tohle nebude napadat dělat. Nebudu na to mít myšlenky, a vlastně ani chuť a čas.
Člověk i vše v jeho životě se má vyvíjet, to ano, vývoj je ale opakem zkoušení kde čeho. Vývoj znamená, že jde člověk pořád dál v tom, co dělá. Jedině, jdeme-li po jasné konkrétní cestě, jdeme dopředu a do hloubky. Proto potřebujeme najt sebe (to své), a jet v tom pořád dál.
Je to naše nesebepřijetí, které v nás probouzí tendence pořád něco vymýšlet a zkoušet. Jsme takzvaně neukotvení, chybí nám spokojenost se sebou. Nehledáme kvality v sobě, ale okolo — snažíme se pořád někde něco vymýšlet, hledat a zkoušet. A dokud budeme koukat okolo, nikdy sami sebe nepoznáme. Nezačneme cítit to, co v nás odjakživa je — svoji jedinečnost, své skutečné místo na světě.
Neukotveného člověka poznáme i podle tendence pomáhat, dělat věci za druhé, zachraňovat svět… Tyhle úvahy se v něm probouzejí proto, že se sám necítí jistý, necítí svou cestu, a tak nežije svůj život, což s sebou nese i tendence se vměšovat do životů ostatních. Vyhledává společnost, protože mu není dbře samotnému — je na okolí závislý. Snaží se pomáhat, protože se sám cítí slabý, nevěří si, není zvyklý se spoléhat na sebe.
Cesta vpřed vede do sebe. Přestat řešit okolní svět. Přestat do něj koukat a obrátit svůj pohled výhradně do sebe. Přestat se rozhlížet a vnímat jen své nitro. V Tarotu to reprezentuje Poustevník, který už pochopil, že je potřeba se zavřít do sebe, protože vše důležité mi řekne mé nitro samo, stejně jako i vše důležité ke mně samo přijde. Stane se tak ale až poté, co tomu přijít umožním — tím, že přestanu pokukovat kolem, vyhledávat a zkoušet.
Zopakuji, že život funguje správně sám. Člověk se nenarodil, aby se hledal, ale aby vše nechal samo přijít. Život je bezstarostný, sám nás vede, sám nám přináší vše potřebné, sám nás rozvíjí v tom, co je skutečně potřeba vědět a umět, dokonale o každého pečuje. Ale je to podmíněno tím, že to člověk dovolí.
S Devítkou Holí to souvisí tak, že nesebepřijetí je onou příčinou, díky které začne člověk koukat okolo, čímž se od přirozené podpory a péče odstřihne. Cesta ke všemu, co ke spokojenosti potřebujeme, je tedy cesta do sebe, a začíná pochopením, že mi nic nechybí, že vše je na mě ideální a potřebuji to mít rád přesně takové, jaké to je. Poustevník na to má pustevnu, bez lidí, bez internetu, protože jedině o samotě člověk najde sám sebe i to své, co má žít. A tím prvním, co najít potřebuje, je totální spokojenost se sebou neboli — sebepřijetí s pochopením, že na mě není co vylepšit, ono to tak jenom nevypadá. A stejně tak si uvědomit, že nikde okolo na mě nic nečeká, nic tam pro není, pouze bludiště.
