Vím, co je podstatné. Proto jednám správně.
vůj stín nepřekročíš. Neboli — nikdy nebudeš žít lépe ani jinak, než žiješ, protože ti to tvé vnitřní nastavení nedovolí. Přesně určuje, co a jak a kolik budeš v životě mít.
Život ovšem není fatální. Je tu možnost. Existuje možnost zrát. Posouvat své hranice a být tak schopen žít čím dál bohatší život. Odstraňovat kompromisy, zbavovat se závislostí a všeho jalového, co ti škodí, co tě brzdí a co tě bezpečně udržuje v nevyhovujícím, ve stavu „nemohu si dovolit“.
Každý narážíme na své nesprávné vnímání. Jenže vtip je v tom, že my nepoznáme, co vnímáme špatně. Nemáme jak. Jediné, co cítíme je, že nám to takto nevyhovuje. Že se necítíme jistě, nedokážeme žít lépe, jinak, v souladu s tím, jak bychom si přáli.
Náš způsob uvažování jsou mantinely, přesně nastavené v místech, kde naše názory už víc nedovolí. Vždy tam dojdeme a začneme se cítit ztracení, slabí, ohrožení, nejistí, neschopni si něco dopřát, dovolit — je to prostě na nás moc.
Včera jsem po čase opět zaslechl od jednoho „seberozvojáře“ známou větu — „vím, že Vesmír nezná NE, proto si všechno přeji pozitivně“. Hmmm, zní to hezky i chytře, ale je to jen další z nesmyslů, které kdysi kdesi kdosi napsal a protože to zní jako moudro, šíří se to mezi lidmi dál.
Ano, všichni ti, kdo životu nerozumějí, jsou vystavování nesmyslům, přijímají je jako fakta a řídí se jimi. A výsledek je ten, že narážejí. narážejí, a netuší proč. Ani co dál.
Někdo to rovnou zabalí, jiný se dá na „seberozvoj“, ale rozdíl je jen v tom, že ten „seberozvojář“ naráží a motá se s trochu jinými pocity, než ten, co se vzdal. Žije v domnění, že na sobě pracuje.
Snažit se rozvíjet a rozvíjet se jsou dva naprosto odlišné stavy. Obojí zní podobně, ale tím i podobnost končí. Snaživec se krmí kde čím, aniž by tušil, co z toho k něčemu je a co je hloupost. Nemá jak to poznat. Dá na dojem, co mu zní chytře za chytré považuje a basta.
Skutečný seberozvoj na dogmatech postavený být nemůže. Už z toho důvodu, že staví na tom, aby člověka naučil životu naprosto jasně rozumět. „Seberozvoj“ to nedělá. Ten do lidí cpe horem dolem poučky s návody a chce, aby jim uvěřili.
A právě tak se rodí — slepá důvěra. Důvěra v něco, co rozumně zní, ale vůbec mi to nepřineslo jasné porozumění věci jako takové, v našem případě životu. Dostal jsem jen návod, jak na… Ale jestli funguje nebo ne, to nemám podle čeho poznat.
Často věříme nefunkčním návodům proto, že nás ani nenapadne hledat chybu v nich. My ji hledáme v sobě, pochybovat o návodu nás ani nenapadne. Psali to přece v knize, v bestselleru, učili na workshopu a ještě mi na to dali certifikát…
Rozumíte-li životu, jsou rozhovory se „seberozvojářem“ dost zábavné i smutné zároveň. Uvědomujete si, že jedna jeho věta popírá druhou, což on netuší. Povídá vám, co dělá, a vzápětí mluví tak, že je vám jasné, že to nedělá. Resp. že to v něm nezanechává žádnou stopu. Nikam nespěje. On to ale netuší.
Připomenu jeden zajímavý životní zákon — ať mluvíš o čemkoli, mluvíš sám o sobě.
Chce se tím říct, že nikdo nemluvíme o tomhle nebo tamtom, ale o tom, jak tohle nebo tamto vnímáme. Neboli o svých brýlích, o svém nastavení. V okamžiku, kdy otevřeme pusu, děláme duševní striptýz — ukazujeme, jací jsme.
Většina lidí to neví, ale ti, kdo ano, pro ně je každý ihned čitelný. Je úplně jedno, o čem lidé mluví, jde jen o to JAK. To je podstatné, o tom to vždy je. Takový ten člověk je a ve všem i bude. Nebude jiný a pokud si to myslím, brzy svůj omyl pocítím.
Skrývat se nedá. Není to technicky možné, museli byste mlčet. Jakmile otevřete pusu, odkrýváte svou duši a kdo chápe, přesně ví, s kým má tu čest. A podle toho se i zachová.
Důležitější ale je, že přesně tak se chová i život. Jemu je úplně jedno, jak o čem mluvíte, o co a jak moc se snažíte, kolik čemu věnujete času a píle. To vše jsou úplně nepodstatné veličiny — o nich to vůbec není.
Jediné, co hraje roli, je kvalita. Kvalita vašeho uvažování. A je to tak fér, protože kvalitu neočůráte. Není to možné, nejde to. Můžete se tvářit, snažit, mluvit sladce, usmívat, oblékat, chválit, podbízet, lézt lidem do zadku, rozesílat kupy emailů — můžete zkoušet dělat cokoli, ale s vaší kvalitou to ani nehne.
A jelikož zákon přitažlivosti zní „odpovídající kvalita přitahuje odpovídající kvalitu“, nehnete se dál. Nic se nezmění, ať si přejete sebevíc.
Dalším z oblíbených „seberozvojových“ dogmat je snaha si něco přát. „Mít své vize“ se tomu také říkává. I to je záležitost vytržená z kontextu a proto — nefunguje. Někdo si možná takto „najde volné parkovací místo“ (to je známý a oblíbený příklad, který papouškovači dogmat rádi používají).
Že ta vize sama o sobě nepovede k cíli u ničeho, co by si člověk skutečně přál, to už je daleko za hranicemi teorie, která přišla lidi „naučit si přát“ a jako jednu z „podmínek“ splnění jmenuje i výše zmíněné „Vesmír nezná ne“.
Viděl jsem i mnohem nedůstojnější pokusy vsugerovat lidem způsoby, jak spokojeně žít. A nikoho při tom nenapadlo se ptát — to skutečně takhle může fungovat? O čem by to pak celé bylo? Kde je nějaký vtip? Kde je nějaká zásluha? Kde je pointa?
Životní témata neboli „seberozvoj“, to je velký sekec mazec. A není divu. Dokud životu neporozumíte, bude pro vás neuchopitelný. Proto je potřeba koukat na všechny ty naivní pokusy s pochopením a soucítěním. Každý člověk dělá, co může. Čemu věří a v duchu toho, čemu věří.
Sekec mazec v seberozvoji rozhodně není způsobován snahami klamat lidi. Někdy ano, ale jen minoritně. Obvykle to jsou upřímné snahy pomoci. Ale to nic nemění na faktu, že to nepomůže. Že to dá člověku jen naději, která je od počátku falešná, jen se to neví.
Jiný životní zákon říká — nikdo ti nedokáže dát nic, co v sobě sám nemá. A proto je dobré si pečlivě vybírat. Přátele, partnery, práci, klienty, ale i čím trávíte svůj čas, čemu věnujete energii, pozornost…
I v tomto se projevuje naše vlastní kvalita. Určuje, co jsme ochotni si nechat líbit, co jsme ochotni dělat, přestože nechceme, co jsme ochotni tolerovat… Kompromisy, kompromisy, kompromisy, a do toho sem tam snaha si něco přát. Po něčem toužit.
Jenže ono se netouží. Kdo touží, tomu něco chybí. Touha je kontrolka právě toho chybění. Správné je žít. Žít v souladu s tím, co si přeji, jít po své cestě za tím, co mi dává smysl, v čem vidím hodnotu, s čím souzním.
A to je opět něco úplně jiného než toužení i než přání si tak, aby v tom nebylo žádné „ne“.
