Nepěstuji kostlivce
ostlivec je vše, s čím se člověk nesmířil. Co nepřijal nebo s čím se nerozloučil. Kostlivec je duch ve smyslu „fantazie“ — fantazírujeme o tom, jaké by to bylo, kdyby…
Kostlivci mají mnoho podob. Například to může být bývalý partner, ke kterému se pořád v myšlenkách vracíme. On už dávno žije jinde a jinak, ale my na něj dál myslíme a právě tím jej stále udržujeme ve svém životě = ve své fantazii. Nepřijali jsme, že nás opustil, a právě to je ten důvod, proč už dávno nemáme jiného.
Kostlivec je ale i partner, se kterým žijeme, se kterým to ale není ono, ale my se jej nedokážeme zbavit. Živíme fantazii „co by, kdyby“, případně doufáme, že se stane „něco“ a náš vztah se změní.
Kostlivci nejsou jen bývalí nebo nevhodní partneři. Kostlivci jsou úplně vše bývalé či nevhodné. Plus vše nepřijaté. Například pocit, že mám velký zadek, nejsem dost chytrý nebo šikovný, stejně jako všechny výčitky, například rodičům za to, jací byli.
Kostlivec je prostě každé kdyby. A důvod, proč s námi žijí, přestože rozhodně nemají, je — nepřijetí. Nesmíření se s něčím, co je nebo co se stalo.
S kostlivci se dá žít měsíce, roky, desetiletí i celé životy. Resp. žít se s nimi nedá, ale jde s nimi přežívat. Je to peklo, které má jediné řešení — přijetí.
Přijetím kostlivec z vašeho života konečně zmizí. A s ním i role, kterou plnil. Role, která vás trápila, brzdila, udržovala v nevyhovujícím.
Život si můžete představit třeba jako skříň s policemi. A každá životní komponenta v ní má svou polici. Ta police je buď zaplněná, anebo v ní leží kostlivec. A dokud tam je, brání, aby ta pozice mohla být zaplněna.
Vesmír neumí nahrazovat zaplněné police. On jen automaticky zaplňuje police prázdné. K tomu zaplnění tedy dojde velice rychle, ale pouze, když polici nejdřív vyklidíme — když se zbavíme svého kostlivce, své fantazie.
Kostlivec jsou i peníze, nedokážeme-li je vděčně pouštět. Škudlil je odsouzen dál škudlit, protože mu život nedokáže doplňovat. Naopak ten, kdo peníze s radostí pouští, tomu je doplňováno víc a víc. Stejně tak spekulant bude dál muset spekulovat, protože brání životu, aby jej podporoval — zaplňuje police svými spekulacemi a pro přirozený vývoj už nezbývá místo.
Život nás učí pouštět a tím důvěřovat tomu, co má přijít, namísto se utápět v tom, co odešlo nebo co nedokážeme pustit. Rozvíjí v nás důvěru v to, co ještě není. Těšení, že to přijde a že to bude rozhodně ještě lepší, než co odešlo nebo co jsme pustili.
Život je o radosti z neznámého, o těšení se na to, co bude, namísto o rigidních vzpomínkách, fantaziích, nostalgii, spekulacích a kalkulacích.
A ano, naše logika funguje naopak. Hlava tohle nepobere, a právě proto bije na poplach pokaždé, když nás napadne se zachovat osvobozujícím způsobem a konečně přestat s fantazírováním nebo špekulováním.
Nepěstovat kostlivce se musí umět. Na to se musí umět jít. Je nutné odpojit hlavu, což nejde na povel. To v sobě člověk potřebuje vypěstovat jako nový pohled na život. A pak…
…pak přijde úplně nová úroveň bytí.
