Jsem pružný, nevymýšlím problémy

Nová logika, pokud ji člověk přijme a vstřebá, mu přinese spoustu benefitů. Zbaví nás všeho negativního, protože to vše jsou jen naše dedukce.

Přestože to už obvykle víme, jsou ty dedukce tak silné, že jim dál podléháme. Naše podvědomí nás dál krmí obrazy, na které naše mysl reaguje vymýšlením problémů a potřebou je řešit nebo aspoň rozebírat.

Naše stávající logika nás staví mimo realitu, dnes a denně. Každou chvíli se ocitáme ve světě vlastních výmyslů, s nimiž následně bojujeme, jako by byly živé.

Věříme jim, a proto nad námi mají moc. Přijdou nám logické, jasné, samozřejmé. Navíc tak uvažují i všichni okolo, což jen vidinu problému nebo hrozby násobí. Držíme sami sebe v šachu svým uvažováním.

Přijít někam a nahlas říct, že je svět úplně bez chyb, považovali by vás za blázna. On ale takový je. My jej pouze vnímáme velice povrchně a omezeně. Nevidíme do hloubky, nevidíme spojitosti a nevidíme ani do budoucnosti, tedy kam se věci vyvíjejí.

Kdybychom to viděli, zůstaneme v naprostém klidu, nebude co řešit. Nás ale nikdy neznervózňuje co vidíme, ale co nevidíme. Co si k tomu, co vidíme, domýšlíme.

Je dobré si to aspoň uvědomit. Že vždy jen koukáme na situaci, zprávu nebo člověka, a začínáme domýšlet, co bude a nebude. Nás tedy nezneklidní situace, zpráva ani člověk, ale co si od pohledu na ně začneme odvozovat.

Pružnost = schopnost neodvozovat. Nemyslet dopředu. A tu schopnost je potřeba získat změnou logiky. A je dobré se teď zeptat — „Proč ta naše logika dedukuje černé scénáře?“

Odpověď zní — protože ona nic neví. A vždy, když začnete přemýšlet o něčem, o čem nic nevíte, začnou se probouzet pochybnosti a z nich už pak automaticky rozvíjet negativní scény.

A právě proto, že zdrojem všech černých scénářů je nevědění, je řešením vědění.

Vědění, to je právě ta nová logika, které říkám vesmírná. Není to nic víc než pochopení, jak funguje člověk, svět a život. A jakmile to pochopení dostaneme do krve — až jím nahradíme to, co v krvi máme teď — odezní veškeré tendence si něco domýšlet, něco považovat za chybu nebo hrozbu.

S tím přichází svoboda, pohoda, pocit životní jistoty i radosti z žití jako takového. To proto, že se život ukáže hodný, podporující, pečující, plnící naše záměry (které už teď dokážou být v souladu s tím, co si přejeme žít, což dřív právě že nebylo).

Jediným nepřítelem člověka je on sám. Konkrétně jeho vlastní názory, které si o světě udělal. Bojuje s nimi, ne se světem. Bojuje se svými představami, ne se skutečností. Bojuje se svými očekáváními, jen si to vůbec neuvědomuje.

Každý jsme bojovník, jen na to jdeme po svém. Někdo křikem, někdo se naopak schovává, někdo hrrr, jiný prrr. Vědění je jediná cesta, která zbaví člověka nesmyslů, kterými se kdysi nakrmil a od té chvíle jej zneklidňují a házejí klacky pod nohy na každodenní bázi.

Proto jsme bojovníci — jsme nevědoucí. Nedoukové. Boj je stínem každého nedouka, provází jej na každém kroku a vždy to tak bude, dokud — se nerozhodne životu porozumět.

Všechny nás to čeká, jde jen o to, jak dlouho budeme ochotni svým bojům nevěnovat patřičnou péči. Boj je nekonečný, nemá vítěze a nikdy mít nebude. Dokud problémy vidíme, bojovat budeme a je úplně fuk, jakou strategii zvolíme.

Můžeme se i odstěhovat na samotu, ale i tam zjistíme, že se tím nic nezměnilo. Jsme sami, ale bojujeme dál. Můžeme si akorát uvědomit, že na to, abychom pořád dál bojovali, nikoho nepotřebujeme. Že to děláme, aniž by nám k tomu někdo musel asistovat.

K tomu je samota dobrá — k pochopení, že skutečně nepotřebuji vůbec nic, abych bojoval. Vystačím si sám, vymýšlím problémy bez jakéhokoli podnětu zvenčí.

Se samotou tedy žádný klid nepřišel. Stejně jako nikdy nepřišel s výměnou zaměstnání, partnera, koníčků, přestěhováním se, pořízením domu, miminka, auta, chalupy…

Pak mi i konečně může dojít, že chyba je skutečně ve mně, a ne tam, kde jsem ji vždycky viděl — v druhých lidech a okolo.

Klid nepřijde ani s žádnými předsevzetími. Nový rok je jimi pověstný, stejně jako únor je pověstný tím, že už jsou novoroční předsevzetí dávno v prachu. Klid přijde až s rozhodnutím jít na věc správně.

Hledat a zkoušet nesprávná řešení je také součást cesty. Všichni potřebujeme zkušenosti, k nimž patří i zjištění, co všechno nefunguje. Říkám tomu „poučený klient“ a právě takový je i klient pro mě vhodný. Už nebude vymýšlet a diskutovat a hledat jinde a fantazírovat a zkoušet kde co dalšího. Bude ochotně naslouchat a dělat, co jej učím. Pojedeme dopředu, namísto abychom každou chvíli něco řešili.

Tak jako existují poučení klienti, existují i poučení učitelé. Jsem vděčný za vše, čím jsem během své praxe prošel, protože jedině tak se dokážu vyvarovat všeho, čeho jsem se dříve z nezkušenosti „dopustil“. Učím se od klientů stejně, jako se učí oni ode mě.

Teprve zkušenost vede k uvědomění. Bez ní je vše jen teorie, ve které trpíme potřebou se babrat. A právě to nám brání v cestě dopředu — babrání se a následné hledání a zase babrání a zase hledání… Odbočujeme do slepých uliček, bloudíme.

Hledající a babrající se často trpí pocitem, že je chytrý. I to patří ke zkušenosti, kterou si musíme projít. Že naše chytrost byla jen další z iluzí z nezkušenosti. Koukali jsme krátkozrace, proto nám naše názory a postoje přišly chytré.

No a abych to zbytečně nenatahoval — až tohle máme za sebou, jsme připraveni na cestu skutečnou. Na seberozvoj opravdový, nevytrhovaný z kontextů, ale kompletní. Na cestu od Startu do Cíle, od A do Z, sakum pikum.

A pak, pak se staneme pružní, srovnaní a začneme žít s vášní, chutí a pro radost.