Žiji bez duchů, nepěstuji je
uchové a nevhodné do života nepatří. Jednak zabírají místo skutečnému, druhak nám rozhodně nijak neslouží, udržují nás bezpečně dál a dál v nevyhovujícím.
Je dobré si ujasnit, co obojí, tedy duch a nevhodné, vlastně znamená. K tomu je dobré si představit život jako skříň, ve které má vše svou poličku. Jednu.
Práce má svou jednu poličku, můj koníček má jednu poličku, můj životní partner má jednu poličku, mí zákazníci mají jednu poličku, má péče o tělo má jednu poličku atd.
V každé té poličce může být obsah trojího druhu — vhodné, nevhodné anebo duch.
VHODNÉ = jen to, co mi skutečně plně vyhovuje. Co se mnou souzní, co plně odpovídá mým představám. Lidé, s nimiž si přirozeně rozumíme a vyhovujeme. Prostředí, kde se cítím skutečně dobře. Podmínky, které naplňují všechny mé představy.
NEVHODNÉ = kompromisy. Dělám něco, co mi nevyhovuje. Dělám to tak, že mě to nebaví nebo neživí. Žiji s někým, s kým spíš společně bydlíme než skutečně žijeme. Mám klienty, se kterými se spíš o něco snažíme než že by nás spolupráce naplňovala. A tak dále.
Kompromis je tedy vše, co není úplně ono. Co není má srdcařina. Díky tomu se nemám šanci cítit dobře, a taky to moc dobře cítím. Zákonitě pak sahám k různým formám náhražky, což je zoufalé a nepřinese to nikdy to, co bych si přál, protože takto situaci neřeším, ale od jejího řešení utíkám.
DUCH je vše, co si vymýšlím. O čem fantazírují, jaké by bylo, kdyby bylo, případně jaké to bylo fajn tehdy, když…, anebo si maluji budoucnout, a je jedno, jestli na černo, nebo na růžovo. Ani jedno z toho není skutečné a já se jen utápím ve svých výmyslech.
Kompromisy i duchové zabírají místo v našich poličkách, což je z hlediska žití zásadní. Život totiž automaticky naše poličky zaplňuje, abychom všichni měli všechny plné. Jenže…
…jenže on nedokáže zaplnit už plnou poličku. Život automaticky zaplní jen tu, která se uvolnila, tedy je aktuálně prázdná.
Taková polička se zaplní velice rychle, téměř okamžitě. Vtip nebo možná příznačněji řečeno zakopaný pes je v tom uvolňování poliček.
Nám to často moc nejde. Často nám to nejde vůbec. Ale ono nám to musí jít naopak dokonale. V poličce nesmí zůstat vůbec nic. Ani myšlenka. Jedině pak přijde to správné.
Má to vtip, protože jedině takto je vše nové a lepší za odměnu. Za důvěru v život. Za schopnost na ničem nelpět, ničeho se nedržet, za nic se neskrývat, ale — hrát otevřenou hru a hrát ji odvážně. Stát na vlastních nohách, věřit si a věřit, že lepší řešení existuje a samo i přijde. Jedině tak se nebojím pouštět lidi, peníze, zbytečnosti, zlozvyky, závislosti… Všechno, co mi dokonale neslouží.
Až pak a jedině tak budu bohatý. Jedině okamžitým pouštěním dokážu opravdu žít, namísto přežívání. Jedině tak mohu žít svobodně, po svém, to svoje a s těmi, s kým přirozeně souzníme.
A jedině tak mě bude život naplňovat, protože budu sám sobě zdrojem. Odpoutaný od všeho kolem, schopen se čehokoli kdykoli vzdát a nechat to nahradit novým, které ale v okamžiku náhrady vůbec netuším, odkud se vezme a jak bude vypadat.
Řečeno slovy naší školy, konečně dovoluji Vesmíru, aby mi posílal dokonalé výsledky. Odpoutanost je jediný způsob, jak se to může dít, protože jedině tak na tom, jaký ten výsledek bude, se já nijak aktivně nepodílím svými předsudky.
Mým úkolem je si ideální výsledek nebo řešení pouze přát, a plně důvěřovat, že se „nějak“ objeví. Tohle přání jen vypustím a už se k němu vůbec nevracím s vědomím, že jsem udělal vše, co jsem udělat měl (a vše navíc by byla brzda).
Pak jsem skutečně bohatý a žiji naplno, v souladu s vesmírnými zákony. Využívám jejich znalost a chovám se v souladu s nimi. Žiji odpoutaně, čímž konečně svůj život nikde nebrzdím a on může fungovat v duchu mých vizí sám, proto dokonale.
Můj život pak funguje samovolně a přináší dokonalé výsledky od pondělí do neděle. A já cítím totální vděčnost za vše a zároveň vnímám život jako dokonalé prostředí, které o mě po všech stránkách kouzelně pečuje.
