Žiji v trvalém proudu hojnosti
šudypřítomná hojnost je realita. Ale aby to bylo vtipné, není vidět. Proto to na pohled vypadá naopak — jako všudypřítomné nic.
Když se k tomu přidá, že život vypadá, jako by stál, jako by se nic samo od sebe nedělo, je zaděláno na panáčkovskou logiku — musím se snažit. Musím makat, vymýšlet, plánovat, řešit, starat se…
Jenže on i ten život funguje sám, a když se k tomu přidá již zmíněný fakt, že ten život funguje v poli trvalé hojnosti, vyjde z toho logika úplně jiná.
K úplnému pochopení zbývá dodat, že ani člověk není tím, čím vypadá, že je. V poli hojnosti nežije svůj dokonale běžící život panáček, ale vysílač informací.
A tím máme k dispozici veškeré indície pro logiku novou. Co asi tak může vysílač informací dělat? On nemá moc na výběr — vysílat informace. A jelikož to dělá, jeho život se jim přizpůsobuje. Z pole hojnosti, které dokáže člověku cokoli zařídit, čerpá přesně to, co odpovídá vysílaným informacím.
Řečeno úplně jednoduše — vysílač si přeje a Vesmír mu to plní. Tečka.
Když vysílač vysílá, že je všechno těžké, bude to tak mít. Když vysílá, že je potřeba penězi šetřit, bude to tak muset dělat — splní se mu to. Všechno se člověku plní. Život není ničím jiným, než plněním člověkových přání. On to jen…
…neví. On svým úvahám a dedukcím neříká přání. On tomu říká názory. A ještě jim věří. Už mu ale uniká, že jeho prožitky se těm názorům přizpůsobují. On si myslí opak — že jeho prožitky jeho názory potvrzují.
A jelikož se všechny člověkovy negativní názory „potvrzují“ tím, že prožívá adekvátní situace, začne s nimi bojovat. Resp. začne bojovat s tím, co za zdroj svých nepříjemností považuje.
Člověk nepovažuje za zdroj svých nepříjemností a frustrací své názory, tedy sebe. Kdepak. Ono to tak totiž vůbec nevypadá. Ono to vypadá, že za vše může někdo jiný. Že mu někdo jiný ublížil nebo dál ubližuje, bránil nebo dál brání… Říkáme „on mě naštval“, nikoli „já jsem se naštval“, „on mi zlomil srdce“, nikoli „já jsem si zlomil srdce“, „on mě urazil“ namísto správného „já jsem se urazil“, „to mě vylekalo“ namísto „já jsem se vylekal“…
A tak si člověk dál generuje další a další nehezké představy o tom světě a životě a lidech, čímž se úspěšně zamotává víc a víc do své sítě dedukcí i odpovídajících prožitků a stavů. Do sítě svých — přání, která se mu plní.
Člověk není hloupý. On jen neměl možnost poznat realitu, a tak byl nucený si své názory na život dedukovat jako pozorovatel všeho, co se kde děje. To je vše úplně v pořádku. Stejně jako že jednou má pochopit, že cesta dál vede skrz kompletní výměnu svých názorů.
Nová logika = úplně jiný svět. Bez starostí, kompromisů, problémů, soupeřů, chyb a potřeb s něčím bojovat, něco odsuzovat, chtít měnit, do něčeho se nutit nebo něco řešit. Slovo Vesmír, anglicky uni-verse neboli „jedna báseň“ ukáže svůj skutečný význam.
