Pořád rostu, a tím se otvírám
by život fungoval, potřebujeme umět růst. To je jediná možnost, vše ostatní je snažení přinášející rozčarování.
Umět růst znamená dokázat čerpat z toho, co život sám přináší. On totiž v jednom kuse něco přináší, ale to samo o sobě nestačí. Ono je potřeba to, co život přinesl, zhodnotit.
Zhodnotit znamená — Přijmout + Správně zpracovat. A tím se stane, že — se změníme. Něco se v nás maličko přepne k lepšímu. A za chvíli zase, a zase, a takto to děláme den za dnem, okamžik za okamžikem.
Anebo neděláme. Obvykle neděláme, protože my „přijmout + zpracovat“ neumíme. My nevíme, co to je. My nevíme, co kdy dělat, abychom se obohatili. My totiž máme na vše…
…svůj názor. A ten názor je špatný, protože náš názor je reakcí na dojem, jakým situace působí, nikoli na situaci jako takovou. Tudíž reagujeme sice logicky, ale na něco úplně jiného než nač reagovat máme. A proto je naše reakce nesprávná a nepřinese to, co nám situace nabízí — obohacení.
Naše uvažování je liché i v tom, že se stále snažíme něco vymýšlet. Konkrétně se snažíme vymýšlet cesty a řešení. A i v tom jsme úplně mimo realitu, protože cestu dopředu vymyslet nejde. Proč?
To je dobrá otázka. Důvod, proč cestu dopředu nevymyslíte je ten, že vy se snažíte něco vylepšit stávající logikou. Jenže to je přesně ta vaše stávající logika, která dává jasnou podobu tomu, co prožíváte, jak vám to funguje.
A když se stávající logikou snažíte vymyslet změnu k lepšímu, uvažujete o tom pořád stejně přesně tím způsobem, který vám generuje současný stav.
Je to asi jako byste jeli autem, které ze sebe vyždímá maximálně 40 km/h, a snažili se vymyslet, jak jet aspoň 60 km/h. To nejde. Potřebujete jiný motor. A váš život také potřebuje úplně jiný motor, až pak se něco změní. A tím motorem je vaše uvažování. Proto žádnou změnu nevymyslíte, protože ať vymýšlíte, co vymýšlíte, uvažujete pořád stejně.
Ono ani nikdy není co vymýšlet. Protože život se nám přizpůsobuje. Tudíž se potřebujeme měnit, ne vymýšlet. Život se přizpůsobuje mně, ne tomu, co vymýšlím. Mé kvalitě neboli — mé přitažlivosti.
A jelikož je má přitažlivost generována podvědomím, musím umět měnit to podvědomí, což se děje jedině již výše zmíněnou schopností zužitkovávat každodenní situace, které k nám kontinuálně proudí tím, že je přijímáme a správně zpracováváme.
Víc nemusíme dělat vůbec nic. A také přesně to se učíme v naší škole — dělat jen to, co je skutečně k něčemu. A to jsou pouze tři věci. Jsou jen tři, ale musíme vědět jaké a umět je dělat správně.
Pak se stane, co se stát musí — hlava přestane vymýšlet. Pochopí, že to není potřeba, že to je vždy jen škodlivé. že se tím jen motám v kruzích, byť to vše zní logicky a mým plánům na změnu k lepšímu není co vytknout.
Není, dokud nevím, že je vše jinak. Pak jsou všechny mé plány jedna velká trhlina. Pak je úplně vše o něčem jiném, o tom, co mi dřív se starou logikou úplně unikalo.
Řečeno jinak — naše hlava, ať uvažuje o čemkoli, vždy míří na špatný terč. Řešení hledá v tom nepodstatném, protože její logikou to podstatné je. A dokud tu svou hlavu posloucháme, bušíme do stěny, kterou si sami tou hlavou stavíme.
Nerosteme, jen se snažíme. Vypadá to, že pracujeme, že makáme, že jsme aktivní, že si změnu zasloužíme. Vypadá. Ale vše je jinak.
Potřebujeme přestat přemýšlet a plánovat a vymýšlet, jak co dělat. A namísto toho se naučit — cítit. Neboli žít srdcem, namísto hlavou. A do toho stavu potřebujeme — dorůst.
