Nekontroluji život, ale sebe

Mít či nemít svůj život pod kontrolou? Samozřejmě, že mít. Ovšem, aby to bylo vtipné, jinak, než se o to obvykle snažíme.

Život si tvoříme svými postoji neboli názory a očekáváními. Aby nám to ale k něčemu bylo, potřebujeme se i v praxi podle toho chovat — své úvahy si musíme pečlivě hlídat. Nebýt „salonními“ seberozvojáři, kteří toho kupu vědí, ale těmi, kdo podle toho i žijí.

Každý, kdo to chce někam dotáhnout, se musí kompletně změnit. A během období, kdy naše vnitřní změna zraje, potřebujeme kontrolovat, jak v nečekaných situacích reagujeme, co si o čem myslíme, jak o věcech uvažujeme. K jakým reakcím nás situace svádějí.

My se obvykle snažíme žít postaru. resp. nesnažíme, ono se v nás to „staré“ chování aktivuje samo. A jedině kontrolou toho, co se v nás odehrává, dokážeme postupně lépe a lépe korigovat své úvahy i chování. Nějaký čas (než se v nás zautomatizuje to nové) tedy musíme žít pod důslednou sebekontrolou.

Výše popsaný způsob „kontroly nad svým žitím je správný“. Je to dokonce ta jediná možná cesta dopředu, jedině tak se něco změní.

Nesprávný způsob, jak svůj život kontrolovat, je snaha mít pod kontrolou ne sebe (své reakce), ale dění. Plánujeme, vymýšlíme scénáře, a ty potom i zkoušíme uskutečňovat. Snažíme se, řečeno jednoduše. Nedovolujeme, aby se věci vyvíjely samy a po svém, nechápajíc, že jedině tak se vyvinou správně a v náš prospěch. A právě proto je tato forma „kontroly nad životem“ nesprávná — nic dobrého nám nepřinese, naopak si tím generujeme komplikace i nervy, které díky tomu, že se nic nedaří a nefunguje, prožíváme.

Potřebujeme se odnaučit vidět černě. Nic takového totiž nikdy nikde není, nebylo a nebude. Dokud to ale někde vidím, dokud mě něco provokuje k negativním scénářům, dokud ve mně něco probouzí pocity nejistoty, nedostatku a ohroženosti, potřebuji se odnaučit věřit svým dedukcím. To je ta cesta, jsme pesimista, který vidí bílé věci černě jen proto, že se bojí nejistoty, bojí se nechat život plynout, a tak se jej zoufale snaží řídit.

Život potřebuje volnost, proto je ta správná kontrola nad ním kontrola sebe — abych do jeho chodu nezasahoval a neviděl věci černě, nevyvíjí-li se podle mých představ.

A to jde jedině tak, když se svých představ zbavím. Když si uvědomím, že může jít vše správně i jinou cestou, než si já myslím. Když připustím i jiné varianty než ty, které jsem si navymýšlel a naplánoval, přestože mi mé plány znějí dokonale.

Mé plány, navzdory jejich přísné logice, nebudou dokonalé nikdy. Já si vždy dokážu vymyslet jen verzi, která by mohla fungovat pouze za předpokladu, že bude vše po mém. Ale už nedokážu zajistit, aby to tak vše skutečně bylo a šlo.

Proto potřebuji přijmout, že mé záměry i harmonický chod mého života půjdou vždy jinak, zato zaručeně dobře. Budu tedy žít spokojeně, budu mít vše, jak si přeji, jen se to prostě bude vyvíjet po svém — reálně a pružně, nikoli podle mých dedukcí.

Pak ze mě spadne obrovské břímě, brzda, díky které věci nešly, jak by měly a já tím trpěl. A to břímě byl — strach z žití neboli pesimismus, černé dojmy.