Neřešit prostředky, o to jde
ivot je dokonale vtipný. Ve všem je skrytý klam, který svádí hlavu uvažovat nesprávně — mířit na nesprávný terč (řešit, co je nepodstatné a co řešit nesmím).
To možná úplně nejzásadnější tajemství zní: Neřeš prostředky, řeš jen zážitky. Neboli „Řeš jen CO, a vůbec neřeš JAK“. A ještě jinak řečeno — Nededukuj! Neplánuj, nepodmiňuj, nekalkuluj, nevzpomínej, nerozebírej, nefantazíruj co by, kdyby…
Mysli jen na to, co chceš žít a těš se, že to přijde. Ber jako úplnou samozřejmost, že se ti tvá přání a představy budou plnit, že tě bude život dokonale podporovat, posílat ti do cesty přesně to, co si žít přeješ nebo co ti takový život umožní.
Život každého podporuje a dokonale se o všechny po všech stránkách stará. To je jeho vlastnost, nemusíme si to ničím zasloužit. Jedné, co potřebujeme, je svým přáním věřit a životu naprosto důvěřovat.
Jakmile ale člověk začne „mířit na nesprávný terč“ tím, že začne své záměry rozebírat (zapojí do nich hlavu), okamžitě se začnou rojit pochybnosti a překážky a důvody, proč to nepůjde. Případně začneme-li řešit to, co od nás odešlo (zaplatili jsme peníze, opustil nás partner, přišli jsme o práci…), děje se totéž — brzdíme život svými úvahami, které jsou v rozporu s realitou i našimi záměry.
Jakmile zapojím hlavu, jdu na vše oklikou, která nikam nevede. Zaměřuji se na prostředky (vymýšlím, jak je získat), nejdu rovnou za zážitky = za svým skutečným cílem. A jelikož všechny prostředky potřebují volnost, aby mohly proudit, doplňovat se a nahrazovat, já jim právě v tom proudění bráním tím, že pořád rozebírám, co všechno musím a nesmím, aby to mohlo fungovat.
Život se dokáže o vše dokonale starat a také to bez přestání dělá. Ovšem já jsem jeho pánem a začnu-li něco dedukovat, život se zastaví. Už mi pomáhat nemůže, a musí poslouchat mé úvahy.
Obvykle se potom naplňuje jeden ze dvou scénářů:
- Chci od života nemožné, protože na něčem/někom konkrétním lpím. Nemožné to pak je proto, že vhodné řešení je úplně jiné (já si to jen neuvědomuji, já chi, aby bylo po mém a to nejde).
- Velím životu fungovat jinak, než si přeji, protože se něčeho bojím. Život se pak musí řídit mými představami, které jsou omezující až černé (dedukuji negativní scénáře, komplikace, úsilí, boje, výčitky, představy, že si něco nezasloužím — nevěřím, že věci mohou jít samy a hladce, uvažuji jako chuďas, nevěřím v bohatství a neomezenost).
Život musí plynout, jedině pak funguje správně = přináší vše, co nám vyhovuje. A k tomu plynutí potřebuje naprostou svobodu, ne tendence něco řešit.
Hlava musí z žití pryč, potřebujeme ji nadobro vypnout. Dokud nám do žité mluví, nemáme šanci žít to své, to technicky nejde. Potřebujeme odstranit zdroje svých pochybností, které v nás naskakují automaticky podle toho, jak jsme se naučili uvažovat (dedukovat). A jednou z nutných podmínek žití srdcem je — vidět ve všem ty správné terče. Tedy to, co na první pohled vůbec jako správný terč není. Co hlava za „správný terč“ rozhodně nepovažuje, protože má na realitu svůj vlastní názor.
Podmínkou fungování je svoboda, a podmínkou svobody je naprostá důvěra. A ta se musí cítit, a aby se cítila, vyžaduje to vědění + vyčištění se od nereálných dedukcí (podvědomých bloků).
