Rezignace není řešení, ale útěk

Děje se to velice často, protože to je součástí života jako takového. Člověk někam jde, něco dělá, něco si plní, řeší nějakou svou životní oblast a — ono se nedaří.

Nějaký čas to zkouší, ale nikam to (opakovaně) nevede a tak — rezignuje. Dospěje do stavu, kdy ztratí motivaci a vzdá to.

Obvykle následuje krok — „nalezení jiné cesty“. Zní to logicky, ale je to špatně. Tohle se po něm totiž rozhodně nechce, on to udělal jen proto, že nevěděl, jak dál — neuměl nebo nebyl ochotný udělat to, co bylo nutné.

Rezignace do života patří, ale je potřeba je chápat jinak. Ani situace, které k nim vedly, nám nechtějí říct — tohle pro tebe není, na to nemáš, už nejsi, cos býval, jsi už starý apod. Kdepak.

Ve skutečnosti nám jen život říká — ještě na to nejsi zralý. Čímž nám avizuje — „Změň se!“, zapracuj na sobě a dozraj.

Život nechce, abychom cokoli vzdávali, on vždy jen chce, abychom se bavili sebezměnou. Právě ona je cestou dopředu a proto jen sebezměna přinese do života obohacení. A jedině když se kontinuálně obohacujeme = měníme, život naplňuje a baví.

Kdo ovšem vnímá potřebu rezignovat fatálně, ze své cesty uteče. Rezignuje nikoli s myšlenkou „změním se“, ale „půjdu jinam“. A najde si něco, nač má. Něco, co jej na čas uklidní, ale — co mu nepřinese naplnění. Ono to ani nejde, protože člověk sešel ze své cesty ke kompromisu.

Zkoušení je soužení. Nevyjde-li jedno, olížeme si rány s zkusíme druhé. Dopadne to ale stejně, protože musí. Není možné něco změnit, zůstávám-li stejný já. Ať vymyslím nebo zkusím cokoli, bude to vždy vycházet z mé kvality, která nedokáže vymyslet, přitáhnout ani sdílet nic lepšího.

I kompromis často vypadá hezky. Baví. Ale ne dlouho, ona tam totiž na pozadí je ta útěkařina pořád cítit. Je jedno, jestli vám zkrachovalo podnikání, partnerství, rodina, jestli jste se neosvědčil jako rodič anebo se vám nedaří plnit si své cíle, případně to není ono s financemi, zdravím, kondicí nebo čímkoli jiným. Vždy je ta správná cesta jít dopředu v tom, co žít chcete (nebo jste žít chtěli před rezignací).

Nechá-li se podnikatel zaměstnat nebo si člověk po rozpadu vztahu(ů) pořídí kočku či partu kamarádů, vyráží do protisměru. Jde sám proti sobě. Smiřuje se s nevhodným nalezením naivní náhrady. Přestal si věřit, na pozadí je hořkost, která díky prožitému nezdaru nahradila touhu jít dál.

Rezignovat potřebujeme, ale pouze na své snažení. S pochopením, že vymýšlením a zkoušením se nikam neposouváme, jen bloudíme v kruhu a proto nám chodí stále stejné nevyhovující výsledky. Potřebujeme změnit své uvažování, konkrétně svůj vztah k sobě a k tomu, co se nedaří.

Naše chyba je v tom, že zkoušíme a zkoušíme, aniž bychom měnili sebe. A právě to nás dovedlo do krize, do stavu rezignace. Nepochopení, ze kterého vyjde jen další nezdar a z něj naivní názor — vzdám to a najdu si něco jiného.

Každý žije tak, jak si zaslouží. Život netrestá, jen neumožňuje žít jinak, než jak jsem vnitřně nastaven. A jsem to já, kdo si vytváří svá nastavení, proto je život spravedlivý.

Samozřejmě, často někam člověka žene ego. A tam je rezignace a pochopení, že jsem jen fantazíroval, na místě. Ale zde mluvím o jiných případech. Každý má schopnost žít tak, jak mu vyhovuje, ve vztahu, který naplňuje, finačně zabezpečený, zdravý, vitální. Jen nic z toho není možné, je-li pro to člověk nezralý.

Nic mi nikdy nestojí v cestě. Jen já a má (ne)schopnost zrát. Toto by měl každý pochopit, a přestane se snažit, honit, vymýšlet i vzdávat. Dokud to totiž nechápeme, je život boj (nezralého s jeho nezralostí). Jakmile to ale pochopíme a zrát se naučíme, stane se život hrou, v níž nemůžeme prohrát, protože nás vše podporuje a vede.

Život je automaticky nastaven tak, že každého vede ke zralosti, aby mohl žít kvalitně, bez kompromisů a po svém. Jen ta hra nic nerozdává, ale vede procesem zrání. Život sám nás ale nikam nedovede, on nás jen dokáže podporovat v našich záměrech a nabízet příležitosti k sebezměně. O tom je celá ta hra, kterou jsme přišli na svět hrát.

Rezignace je součstí té hry, ale říká nám — nevymýšlej, nezkoušel, jen ještě zraj. Změň se, nauč se na věci dívat jinak. Jdi tam, kde tě správně koukat naučí, a vše se ukáže v úplně jiném světle. A nakonec začneš i to, co si přeješ, žít.

Kdykoli nás okolnosti zkoušejí přimět pochybovat, uvědomme si, že se nás život jen ptá, jak chcme žít dál — testuje naši vůli. Necháme-li se ovlivnit k něčemu, co nechceme, sami se tím zbavíme schopnosti si život neomezeně tvořit. A degradujeme se na obyčejnou oběť okolností (kterou sice nejsme, ale můžeme být, rozhodneme-li se tak).