Zásadně nedramatizuji

Jestlipak víte, jak se takovému povídání, jaké vidíte na obrázku, říká? Dramatizování. Ne tomu, co se možná skutečně přesně tak stalo, ale potřebě o tom přemýšlet, rozvíjet to a následně třeba ještě ochotně sdílet u kafe, u piva…

Vypadá to úplně nevinně. Ale je to škodlivé jako virus. Stačí si uvědomit, že jsme vysílače informací, které si svým způsobem uvažování tvoří život, svou budoucnost, příští zkušenosti.

Přirozené vnímání je vnímání bez hodnocení. Bez rozebírání toho, co se stalo nebo nás teprve čeká. Bereme věci tak, jak jsou, aniž bychom z toho potřebovali něco vyvozovat. Ať si totiž v hlavě vykreslujeme cokoli, jen nám to škodí, a je jedno, zda barvíme na růžovo, černo nebo jakkoli jinak.

Naším skutečným cílem je vysílat to, co si přejeme prožívat, a to určitě není nic dramatického (netrpíme-li potřebou na sebe za každou cenu poutat pozornost). Potřebujeme si začít uvědomovat, že čím víc události domýšlíme a rozebíráme, tím víc nám jich principiálně stejných — dramatických — bude do života chodit.

Náš život bude dramaticky vypadat a fungovat. Tak to je. Schválně jsem zvýraznil slova „principiálně stejných“, protože tím principem, který v sobě příhoda na obrázku skrývá, je — komplikovanost. Což znamená, že…

…si doslova a do písmene koleduji, abych i dál prožíval komplikované příhody. A to zdaleka nejen čůrací, ale i v práci, doma, na cestách, na úřadech — všude. Jsem dramatik, tak bude můj život komplikovaný. Čím větší dramatik jsem, tím komplikovaněji mi bude vše fungovat.

Hlava dramata miluje a je velmi ochotná je vymýšlet a spřádat. A je jedno, zda vymýšlí komedie, lovestory, sarkasmy, dojáky, naivní selanky, zmatky, krváky anebo libovolné jiné žánry. Ať tak či onak, je v každém z těch žánrů obsažen — boj. Úplně zbytečný, nic dobrého nepřinášející.

Dramatizující hlavě se říká slabá mysl. A ta vás nikdy nepodrží, ona vám naopak hodí klacky pod nohy při každé příležitosti. Slabomyslnost je vlastně psychická porucha, nemoc. Uvažuji tak, jak bych neměl, jak mi to neslouží.

Jsem li dramatik, jsem zákonitě komplikátor svého žití. Můj život se totiž mému stylu uvažování přizpůsobuje. Člověk, chystající se na úřad a přitom si vykreslující, jak to tam bude pekelné, si žádá, aby to tak bylo. Jen o tom neví. Kdyby nežádal, nestalo by se. A nejde jen o ten úřad, ale on si žádá i o to, aby podobných příhod prožíval víc a víc.

Je to úplně to samé, jako si přejete být zdraví, bohatí, šťastní. Ten princip je stejný, Vize jako vize. Popis prožitků, dramatické fantazie, černé vyhlídky nebo vědomé vysílání vize — Vesmír v tom nedělá rozdíl. Uvažuješ tak, mluvíš tak, budeš tak tedy žít, tečka. Zákon akce a reakce, nic víc, nic míň.

Takový je život. Hraje se v něm na detaily a na principy, tedy přesně na to, co přehlížíme. Co nám přijde úplně nepodstatné, na čem nevidíme nic špatného.

To by ale nebyla žádná hra, kdyby život závisel na tom, co hned vidí a dělá každý. Kdyby správné chování bylo to, které hned napadne každého. Žít se musí umět. A to umění je za odměnu, za naši všímavost, důslednost i ochotu pochopit, co nám slouží a co škodí, svazuje a nutí žít v užších mantinelech, než bychom si přáli.