Zdroje všeho dobrého nosím v sobě, nemá smysl od života něco chtít

Toužení je soužení. Asi tak je dobré začít povídání o skutečných hodnotách. Toužící člověk je ten, komu něco chybí. Lidé, jimž nechybí nic, jsou spokojení, a tak v nich žádné toužení neprobíhá.

Život je vymyšlený dobře, a platí to i z pohledu hodnot a životní pohody. Zařídil to jednoduše — všem nám dal hned na začátku, narodili jsme se s tím. Není tedy co řešit, co od života chtít, nemá nám co chybět, není si nač stěžovat.

Od prvního dne svého života jsme kompletní, což se dá techničtěji řečeno vyjádřít jako „plně vybaveni“. Nic nám nechybí ani nebrání, abychom žili šťastně a spokojeně.

Že to v praxi vypadá jinak, je pointou hry. Přestože nám ve skutečnosti nic nechybí, nemusíme si to myslet. Můžeme se na sebe, svět a život dívat jinak. A taky díváme. Podléháme klamům, ty vedou k nereálným dedukcím, a tím svůj potenciál znehodnocujeme. Nevidíme jej v sobě. Necítíme se dost dobří, nedovolujeme si otevřeně vyjadřovat, co chceme a cítíme, a tím vším sami sobě život kazíme. Trpíme sebemanipulací, tak je to. A s ní přicházejí i adekvátní pocity (smutek, osamělost, nedůvěra, obavy, ohroženost, chudoba…).

Ať je ta sebemanipulace jakákoli, ať si namlouváme, co chceme, ať už „pozitivně“ či negativně, koukáme se zkresleně. A zkreslení růžové nám škodí stejně jako černé. Potřebujeme se koukat „normálně“. Vidět věci takové, jaké jsou, bez příkras i bez dramat.

A právě tohle „normální vidění“ je předmětem seberozvoje. O to v něm jde — odnaučit se koukat, jak jsme si zvykli, a pochopit, jak se koukat správně a proč právě tak.

Abychom se dokázali správně koukat, potřebujeme se vnitřně přenastavit. Zbavit se starých vzorců vnímání, aby nás přestaly obtěžovat. Jakmile to uděláme, probudí se v nás to, co v nás celou dobu je — vnímání přirozené neboli reálné, neboli — skutečné hodnoty.

Pozitivní myšlení je bludný kruh. Je to dogma, které se snaží člověku namluvit, že když si bude něco pozitivně sugerovat, bude to tak mít. Ve skutečnosti se ten člověk rozdvojuje stejně, jako se rozdvojuje myšlením negativním. Na něco si jen hraje, ale není takový, ani nebude, to sugescí nejde. Na to se potřebuje jít jinak — pochopením.

Skutečné hodnoty neboli přirozené vnímání jsou zdrojem dobrých pocitů. A nejen jich. Pocity to jen začíná, protože reakcí na dobré (reálné) pocity je naše správné vyzařování (přitažlivost). Díky němu nám věci samy správně fungují a přichází nám do života (přitahujeme si) vše, co k žití potřebujeme, v ideální podobě (své ideály).

Aby náš život fungoval, nevyžaduje tedy žádné vymýšlení ani snažení, ale „prachobyčejné“ správné vnímání (vnitřní nastavení). Cesta k hojnosti je tedy čistě vnitřní cesta, kdy sám sebe zbavuji všeho, čím jsem si házel klacky pod nohy.

Chci-li řešit finance, nemám řešit finance, ale sebe. Chci-li řešit zdraví, nemám řešit zdraví, ale sebe. Chci-li řešit cokoli, nemám řešit cokoli, ale sebe. Takto jednoduše to funguje. My na to jen nejsme zvyklí, protože se takto na život a jeho oblasti nedíváme.

Není možné být nastaven „nehodnotně“ a žít hodnotný fungující život. Neexistuje klička, finta. Stejně tak ani neexistuje možnost být nastavený správně a něco aby mi nefungovalo. Jde tedy pouze o ochotu se změnit.

O trvalé hodnoty nejde přijít. Jde tedy jen o to je v sobě probudit. Štěstí, spokojenost, sebevědomí, jedinečnost, klid, bezstarostnost, bohatství… Tohle jsou ony a je jich ještě o něco víc.

Každá z těch hodnot je něčím specifická, proto je v sobě potřebujeme probudit všechny, aby společně tvořily celek, díky němuž se cítíme skvěle za všech okolností. Říká se tomu stav Zralosti, neboli přirozeného vnímání. Pak máme všeho na rozdávání, což i vnitřně cítíme potřebu dělat. Sdílíme sami sebe, své hodnoty a bohatství citové, finanční, majetkové, svoji vitalitu, talenty, dobrou náladu, lásku…

Dělá to dobře nejen nám, ale i všem, s kým přijdeme do styku. A právě o to jde, to je skutečným smyslem žití — stát se hodnotným člověkem. Být sám tou ryzí hodnotou, zdrojem všeho dobrého a obohacujícího.