Žije ten, kdo se k životu staví jako vděčný školák
lověk obvykle považuje za smysl svého žití práci, rodinu, finance, vztahy, majetek… Tak to ale není, ty věci sice do života patří, ale jsou pouhými cestami, jimiž k člověku mohou chodit Lekce.
Ano, tím podstatným v životě jsou Lekce neboli každodenní obohacující prožitky. Obohacují tím, že nám nabízejí příležitosti se měnit. Každý den vstáváme a jdeme do školy, jen si to mnozí vůbec neuvědomujeme. Život je škola, a o to učení v něm denně jde, to je skutečný smysl a význam všeho, co denně prožíváme. Máme se měnit s každým dnem, s každým prožitkem.
Člověk se narodil, aby se kontinuálně měnil k lepšímu, což jde jednou jedinou cestou — měněním svých názorů a postojů. Život nás automaticky vede, není tedy vůbec potřeba se o nic starat.
Jediné, co člověk potřebuje, je dokázat správně reagovat na to, co mu život sám přináší. Správně si přebrat co se děje, proč, a jaká reakce je ta správná, aby zhodnotil, co se mu přišlo nabídnout.
Stačí se na chvíli zamyslet nad tím, jak žijeme, a uvědomíme si, že obvykle úplně jinak. Mnozí se už probouzíme s hlavou plnou starostí, a i ti, kteří vstáváme klidně, se do starostí zamotáme během dne, jakmile se něco začne dít. Začneme to posuzovat a tím jsme v háji. Už jedeme ve svých fantaziích, zcela mimo učební plán.
Večer si pak obvykle nepovídáme o tom, v čem všem jsme se dnes změnili, ale co všechno jsme řešili. Tím jen ukazujeme, že význam svých dní nechápeme. Nám přijde podstatně A, ale jde o B. Uvažujeme o A, rozebíráme A, vyjadřujeme se k A, řešíme A, rozhodujeme se s ohledem na A, aniž by nás napadalo, že jde o něco úplně jiného.
My si své životy vymýšlíme. Snažíme se žít, pracovat, stíhat, hodnotit, plánovat, zapůsobit, uživit, vydělat, sociálně se vazbit… přežít. To vše je ale úplné nepochopení. Člověk vymýšlí, rozebírá a řeší, ale nic z toho nemá dělat. Může, ale nemá. O to totiž vůbec nejde.
Žijeme pak neefektivně, protože toho sice denně kupu prožijeme, ale neděje se to hlavní, co se dít má. Neměníme se, nevyvíjíme, my se namísto toho stresujeme vlastními fikcemi, které považujeme za realitu.
Máme pak třeba dobrý pocit, že jsme všechno stihli, aniž by nás napadlo, že jsme to třeba naopak vůbec stihnout neměli. Že jsme se honili, přičemž šlo právě o to to přestat dělat.
Nebo někomu něco vnutíme a máme dobrý pocit, že jsme udělali byznys. Ve skutečnosti jsme nepochopili, že takhle se to nedělá, že tohle cesta dopředu není, jen si zaděláváme na snažení, dřinu, nervy, stres a úsilí. Přestože nás v práci i pochválí, nikdo netušíme, že jen sami sebe i firmu brzdíme, protože takto i za deset, dvacet, třicet let budeme pořád žít snahami někomu něco vnutit. A to je peklo.
Vyrazíme si s kamarády aniž tušíme, že ve skutečnosti utíkáme před svým prázdnem, které tímto způsobem živíme, a tím si škodíme. Učíme se nové věci aniž bychom si uvědomovali, že jsou úplně zbytečné, že máme žít jinak. Jdeme sami proti sobě a ještě na to vynakládáme prostředky, energii a čas.
Děláme věci, které nám ale do života chodí proto, abychom je naopak dělat odmítali. Považujeme je za své úkoly, povinnosti nebo v tom vidíme něco dobrého, ale nic z toho v tom není. Nás to ale ani nenapadne. Jedeme si ve svých vzorcích, život se nás snaží jich zbavit, ale my o tom nemáme ani tucha.
Člověku unikají pointy a má chaos i v tom co je a co není dobré. Na vše se kouká skrz dojem, vše posuzuje z momentální perspektivy, což znamená, že si neuvědomuje, kam jeho počínání vede, co skutečně přinese, jak díky tomu bude jeho život vypadat.
Je snadné žít mimo realitu, což ve výsledku znamená emotivně, neefektivně, komplikovaně, zabráni do úplně nepodstatných věcí, zatímco nás to podstatné bez efektu míjí. Jdeme cestou, která nám nic nedává, nikam nevede.
Žít jako školák, tak by to mělo vypadat. Seberozvoj by tedy měl přesně tohle učit. Obvykle to nedělá, nejčastěji tlačí lidem všelijaké poučky, rituály a filosofie, kterým všichni věří, ale nikdo jim nerozumí ani je nežije.
Jsou to zas jen jakási pravidla a fráze. Fikci A se snažím nahradit fikcí B, která mi zní dobře. Ve výsledku se zas budu jen o něco snažit, namísto abych opravdu žil. Často společně s komunitou podobně postižených, kteří taky své štěstí hledají, namísto aby je žili. Vidí je někde vepředu, v budoucnosti, jako výsledek nějakého snažení, nějaké filosofie, rituálů, terapií…
Ono je ale tu, to štěstí. Bez filosofií. V těch každodenních prožitcích, na které stačí umět správně koukat a reagovat. Žít šťastně tudíž mohu začít prakticky hned, stačí se stát školákem. Opravdickým, životním.
Žít jako školák, to je skutečné pochopení, oč tu jde a člověk se jen potřebuje naučit, jak se takový školák chová. Pak to jde samo a je to jednoduché. Baví to, konečně jdete po cestě, po té své. Naráz je vše opravdové.
Školák je člověk, který se denně mění. On to i očekává, že se bude denně měnit, pro něj to tedy není nic nového ani divného.
Divné naopak je se denně neměnit. My to ale od svého žití neočekáváme, vůbec netušíme, že by se zrovna tohle mělo dít. Nevstáváme s tím, že se jdeme měnit, nám běhá hlavou seznam, co všechno nás dnes čeká. Úplně nepodstatný seznam, na který se koukáme i z úplně nepodstatného úhlu.
Když se sejde parta spolužáků po třiceti letech, zjistí, že jsou všichni stejní. Je to jako za starých časů.
Když se sejde parta seberozvojových školáků po půl roce, nepoznají se. Každý je úplně jinde, než byl naposledy. Je to jiný člověk. Jinak mluví, jinak se chová. A z půl roku zas, a zas.
A právě tomuhle se říká žití — měním se tak, že sám koukám, jak to valí a jak můj život vypadá oproti tomu, kde byl ještě nedávno. A tak to jde pořád dopředu. <3
