Na okolnosti nereaguji

Člověk považuje za autoritu okolnosti. Je tak zvyklý fungovat. Dedukuje z nich teorie, kalkulace a závěry. Dělá to kde kdo, i proto nám to přijde normální, samozřejmé. Nenapadá nás uvažovat jinak. Mluvíme tak se sebou, s druhými, bereme to jako samozřejmost.

Samozřejmé to ale není. Je to jen obvyklé. Život od nás chce něco úplně jiného, my to jen netušíme anebo i tušíme, ale přesto neděláme, protože jsme navyklí jinak a dál si jedeme v tom našem navyklém.

Žijeme jako oběti okolností, vnímáme život dramaticky, fatálně, nebezpečně, ale on takový není. On jen budí různé dojmy, ale skutečnost je jiná.

Život je hra. A je to hra o navozování dojmů a čekání na reakce. A těm se přizpůsobuje další vývoj. Takto funguje vše, zdraví, vztahy, finance, seberealizace, prostě úplně všechno, co vás napadne.

Život nás vede, ale nedělá to, jak by naše fantazie myslela. Nevede nás za ručičku, ale učí nás si důvěřovat. Dělá to tedy přesně naopak než voděním za ruku — provokuje.

Jedině provokace dokáže člověka změnit. Jedině provokace dokážou něco skutečného rozvinout, vypěstovat, něco změnit. Láska, síla, sebedůvěra, životní radost, štěstí, bohatství, schopnost žít svobodně a bez omezení — to vše jsou hodnoty a to vše žije jen ten, kdo si věří. Čím víc, tím víc se život blíží ideálu.

Věřit si, to se snadno řekne. Někdo si věří víc v tomhle a méně v tamtom, jiný to má naopak. Ale obojí je pořád jen a pouze — kompromis.

Smysl má si věřit úplně. Ve všem. A tudíž žít bez kompromisů. Bez krytého zadku. Jako zdroj, ne jako odkázaný na své úspory nebo něčí pomoc.

Důvěra nastavuje míru kvalitě žití. A ta kvalita se dá vyjádřit například jako „to, co si můžeš dovolit“. Do jaké míry dokážeš žít v souladu se vším, co ti vyhovuje a co si přeješ. Do jaké míry se nemusíš omezovat.

Není to přitom ve stylu čím víc toho mám, tím líp žiji. Jen o tom, že vše, co si přeji i co potřebuji, si mohu kdykoli dovolit. nemusím se omezovat.

Do takového stavu vede seberozvoj. Ale jen ten skutečný. Žádné zaručené návody na tohle a tamto, žádné motivační slogany ani podobné pokusy a záblesky. To je jen chaos, který v konečném důsledku člověka brzdí, protože v něm probouzí dojem, že na sobě pracuje.

Skutečný seberozvoje je systematický. Právě tím se liší od všeho ostatního. Pohlíží na život kompletně a správně. Ukáže jej takový, jaký je a z toho vědění vypadne i jednoduché chování, v souladu s životními principy.

A to „chování“ začne přinášet ty správné výsledky až tehdy, kdy se člověk chová vždy správně. Pak se vše vyvíjí, jak má, pak vše funguje a co nefunguje se opraví.

Ale dokud se chováte správně jen někdy, nikam se nepohnete. Budete možná žít s pocitem, že na sobě pracujete nebo že to, co zkoušíte, k něčemu je, ale není a nebude.

Vím, co píšu. Nemyslím si, vím. Je to můj přínos, pro který jsem se narodil. A jsem tu pro ty, kdo pochopí a uchopí svůj život správně. Jsem jako Vesmír — mohu jen nabízet, ale každého život bude vypadat tak, jak se k tomu nabízenému postaví.

Vše je dostupné každému, a zároveň tu nic každému dostupné není. Protože on sám v tom hraje tu zásadní roli — záleží, jak se k tomu postaví. Takové to bude mít.