Nevymýšlím, neřeším, ale měním se
sme zvyklí svůj život řídit. Myslíme si totiž, že bez toho nefunguje, stojí. Jenže ono to tak není. Život naopak jede úplně ideálně, jako po másle, dokud my sami něco vymýšlet nezačneme.
Nás nikdy neburcuje k vymýšlení a snažení se o něco život, ale naše dojmy z něj. A burcujeme se k tomu, co si myslíme, že musíme — něco dělat. Něco řešit, něco vymýšlet, plánovat a pak i dělat.
Burcujeme se k dělání proto, že si i sami o sobě myslíme něco jiného, než jací jsme a jak fungujeme. Kdybychom věděli, jací jsme a jak fungujeme, budeme se chovat úplně jinak. Budeme si — přát.
My jsme skutečně na světě jen a pouze od toho, abychom si přáli. Načež život zareaguje a přání nám splní. Resp. začne se o to snažit a jde mu to až do okamžiku, než mu v tom nezačneme bránit.
A my začneme. Právě těmi svými nápady a potřebou vymýšlet a kombinovat a zkoušet a… V tu chvíli se Vesmír zastaví, protože jak se učíme v naší škole — my nikdy nemůžeme pracovat zaráz.
Zařízeno to je na světě tak, že buď na tom pracuje Vesmír, anebo já. Vesmír na všem pracuje automaticky, ale kdykoli se do toho já vložím, zastaví se a nechá mě jet si to své.
Mé úvahy a dedukce seberou Vesmíru „lopatu“ a já ji uchopím do svých rukou. A dokud se záležitostí zabývám, jedno zda myšlenkově nebo děláním něčeho, držím Vesmírovu lopatu ve vlastních rukách a jeho k tomu vůbec nepustím.
Toto schéma fungování se týká úplně všeho. Na všem mohu pracovat sám, anebo si to mohu jen přát a uskuteční to Vesmír.
Je dobré vědět, že Vesmír vše dokáže dělat dokonale, zatímco já ne, protože — na to nejsem stavěný. Nemám na to talenty. Což neznamená, že s tím nehnu, to jen znamená, že výsledky, kterých dosáhnu, budou na hony vzdálené tomu, co by s tím udělal ten, kdo na to vlohy má, tedy Vesmír.
Jsem něco jako kutil svého života. Nejsem odborník, nejsem nadaný, ale dokážu to. Výsledkem sice bude při nejlepším kompromis, ale půjde to.
To správné fungování vychází z úplně jiného uvažování. A to úplně jiné uvažování začíná pochopením, čím vlastně jsem a jak funguji. I že je tu nějaký Vesmír, který tu není jen tak zbytečně.
Pak se vše ukáže v úplně jiném světle a já pochopím, co dělat i proč dělat právě to. I co nedělat a proč je dobré se vůbec nesnažit brát věci a události do vlastních rukou.
Pochopím život. I že jsem šel celou dobu úspěšně proti proudu a vše, co jsem vymýšlel, události jen brzdilo, komplikovalo a omezovalo. Házel jsem si klacky pod nohy, tak.
Pak se naučím i úplně jinak chovat v situacích, kdy mě popadá potřeba něco řešit a brát věci do vlastních rukou. Začnu se chovat naopak — začnu krotit své potřeby.
Mému životu to prospěje. A mně také. Začnu se čistit, měnit. Přestanu se honit a nutit. A život poběží lépe. A lépe. Pochopím, že tohle je cesta. Tohle je to, co mi chybělo. A stejně tak pochopím, že jedině, když ten život pochopím celý, budu schopen žít úplně jinak, nesrovnatelně lépe.
Začnu žít. Uvědomím si, že doposud to bylo celé polovičaté, z velké části mechanické, nucené a právě proto nenaplňující. Mnohé se jen dobře tvářilo, ale nebylo to takové. A mnohé se zas naopak netvářilo, a bylo to přitom to pravé.
Život se láme s jeho pochopením. Přijde fáze, kdy polovičatost už nestačí, kdy člověk touží žít víc. Uvědomil si peklo všeho toho snažení a tváření se a pouček a handrkování a příkazů a nucení se do tohohle a tamtoho, peklo musení, nesmění a kompromisů.
Uvědomí si své přežívání a vydá se na cestu dál, k žití. Tam, kde se nic a nikdo netváří, kde je člověk sám sebou, spokojený, naplněný, a nemá totální binec v hodnotách ani tom, co dělat má a nemá.
