Žiji svou vlastní kvalitou
lověk má cítit svou vlastní kvalitu, tak to má být. Musím si natolik uvědomovat své hodnoty a svou jedinečnost, že se právě díky tomu uvědomění cítím vlice dobře.
Tak vypadá správný vztah k sobě, toto je přirozené cítění. Pokud ale toto cítění přebijeme různými názory na sebe a na život, který žijeme, cítění své sebehodnoty nás opustí. Udusíme je svými kritickými a odsuzujícími pohledy.
Přestaneme se cítit důstojně, a s tím se i přestaneme důstojně chovat. Staneme se emotivními závisláky. Každou chvíli budeme prožívat stres, o kterém si myslíme, že nám působí naše prožitky, ale ony nám jej působí ty naše názory.
Život přestane naplňovat, protože jediné, co člověka naplňovat dokáže, je jeho sebehodnota, teď už udušená naším kritickým vnímáním. Tím člověk přestává žít a začíná přežívat, jelikož mu od té chvíle něco chybí.
Jakmile člověku něco chybí, začne mu o něco jít. Přestane se totiž cítit spokojeně a bezpečně. Proto mu pořád o něco jde — o tu spokojenost a bezpečí. Jelikož je totiž necítí, hledá je okolo. Ve vztazích, věcech, penězích, jídle, závislostech…
Prázdno, nespokojenost a pocity nejistoty musejí být kompenzovány. To je zákonitý jev, ty potřeby kompenzace tedy přicházejí automaticky, tomu se nedá zabránit. S tím se potřebuje pracovat, aby se člověk dostal do původního stavu, kdy svou sebehodnotu cítil — potřebuje se zbavit svých kritických názorů — naučit se na svět i na sebe koukat jinak.
Nejde žít pro radost, když mi něco chybí. Protože pak mi právě o to „chybějící něco“ automaticky půjde. Budu to vyžadovat, tudíž mé záměry i chování a činy budou vždy znehodnocované právě tím, že mi o něco jde. Jsem nepřitažlivý, prázdný. Ve svém chování, přístupu, uvažování… Nic nedávám, to je jen péoza — něco hlavně chci, tak to je. I proto emoce. Nejde cítit emoce, když člověku o nic nejde. Emoce a snažení, tak žije ten, kdo necítí vlastní důstojnost.
K tomu je dobré dodat, že je úplně v pořádku, že člověk o svou sebehodnotu přišel. Ona mu totiž ta ztráta přinesla velice cenné zkušenosti — naučil se vidět život i z té odvrácené strany. Ví, jaké to je, a proto to chápe. A právě to pochopení získané na základě vlastních nepříjemných zkušeností z něj udělá zralou důstojnou osobnost. Poté, co se těch svých kritických názorů zase zbaví.
Život tedy funguje stylem: koukám správně — zaneřádím se kritikou a vidinami problémů — už zase koukám správně. Teprve poté, co zvládnu tohle „kolečko“ budu silný, přirozený, sebevědomý, šťastný, zdravý…
Ještě je dobré vysvětlit, co by se stalo, kdybych tím „kolečkem“ neprošel. Kdybych o své „čisté“ vnímání nepřišel, takže:
Kdybych se narodil čistý a zůstal čistý, zůstal bych zároveň úplně nepoužitelný. Naivní. Koukal bych na věci sluníčkově, protože bych vůbec neměl páru, že všechny věci mají i jinou stránku, se kterou musím počítat. Život by mi nefungoval, na každím kroku bych narážel na svou nepolíbenost skutečnou realitou.
Správný pohled se tedy rodí poznáním odvrácené strany a poté návratem ke straně „světlé“. Až pak je náš pohled kompletní, reálný, praktický.
V Tarotu jsou o tom celá Velká Arkána, tedy fialové karty 0 až 21. Hned ta první karta se jemnuje Blázen. Právě proto, že ukazuje člověka s jeho čistou duší, ale zároveň nulovými zkušenostmi. Dítě. Čisté, ale neschopné samostatného fungování.
Je tedy úplně v pořádku, že jsme se v minulosti „zablokovali“. Ale v pořádku už není, že s tím v dospělosti nic neděláme. Dožíváme jako zablokovaní, což se ale nechtělo. To nebyla záměr našich životů, to byla jen naše volba se nezměnit a neopustit stav, který nám hází klacky pod nohy.
Žijeme jako nedůstojí závisláčci, kteřé na sebe pořád něco zkoušejí, protože od sebe pořád něco chceme. Po dobrém, po zlém, strategicky, výhrůžkami, psychomanipulací, podbízivě, lákavě… A to je vše, jen ne přitažlivé a důstojné. Obyčejné divadýlko, které hrajeme proto, že nám naše nastavení nedovolí víc.
Jak se chceme cítit důstojně, když k tomu neexistuje důvod? Divadelník se dokáže „nějak“ cítit, když se oblékne, něčím se vyšperkuje. Budí pak dojem, i sám na sebe — cítí se dobře, nebo aspoň podstatně líp. Ale to jen kvůli tomu, co má na sobě nebo vedle sebe, ne co je v něm.
A jsme zas u toho divadýlka, u dojmu, u povrchnosti, hry na dojmy. Ale uvnitř, tam je pusto jak v pustevně. Stačí říct „Baf!“ a je po předstírané důstojnosti a pohodě. Už se to hádá a mydlí, bojí, nadává, krituje, emoce jsou venku, karty jsou na stole.
Důstojnost alias sebehodnota je tedy vlastnost získaná Věděním. Návratem ze stavu názorů do stavu čistého, přirozeného vnímání. Bez seberozvoje to nejde. I ti, kteří v sobě nosí názory správné a důstojné, bez něj nedokážou nebojovat s těmi, co se na věci dívají zle. A právě na tom boji dojedou i oni. Budou jen od začátku na druhé straně barikády, což ale nemění nic na faktu, že žijí svou válku.
Skutečná důstojnost a sebehodnoty tedy přichází až poté, co zmizí z mých představ vše negativní. Pak začnu žít svobodně, v harmonii s celým světem, zdravě, spokojeně, to své. Život funguje sám, protože do něj přitahuji vše dobré a nic jiného.
