Získávat jde jedině prožíváním provokací
ivot je proces vedoucí člověka tak, aby rostl. Růst neboli vývoj neboli změny jsou pointou žití, je to celé jen o tom. Člověk to buď pochopí, a začne jej žití bavit, anebo nepochopí, a bude s žitím bojovat.
Proč bojovat? To je otázka, na kterou dává odpověď Devítka Disků — protože onen růst neboli vývoj probíhá formou provokací. Jinak to totiž nejde.
Co je provokace? Situace, která nás vnitřně rozhodí. Přesněji řečeno — tak to vypadá. Ve skutečnosti nás ale nerozhodila ta situace, ale náš nesprávný (nezralý, nepřirozený) pohled na ni. A právě ten přišla situace změnit a tím nás obohatit, změnit k lepšímu, zvýšit naši přitažlivost a tím i životní úroveň.
A takto — několikrát denně — pečuje život o nás kontinuální růst, abychom byli dnes bohatší než včera, zítra bohatší než dnes a tak pořád dál.
Tolik realita, takto to zde funguje. Je to perfektně vymyšlené, protože jedině kdo se neustále mění, žije spokojeně. Nestagnuje totiž, nemotá se mechanicky dokola v tomtéž, což bavit nemůže — není čím.
Život tedy nejen sám perfektně funguje, on se i dokonale stará o nás, abychom mohli žít šťastně, spokojeně, bohatě, naplněně… Nechce se od nás víc než porozumět tomu žití, čímž se naučíme provokacemi doslova bavit, s chutí jimi procházet a sklízet jejich potenciál, ale také záskáme pocit bezpečí, životní pohody, atakdále.
Život je dokonalý, krásný, pečující, bohatý, zdravý…, ale musíme se naučit to vidět. Proto tu existuje seberozvoj, který tuhle všechnu nádheru učí vnímat, aby ji pak dotyčný mohl i žít.
Změna své logiky je jen volba, ale správná volba. Život je svobodný, nikomu nic nenutí. Jak si to kdo nastaví, tak žije — sám se rozhoduje, jen tu vždy byly a budou možnosti, jak jít dopředu. Pro moudré, kteří vidí dopředu a chápou, že co se nenaučí, to nemohou žít.
Naučit proto, že beze změny našeho vnímání budeme v tom, co nás chodí obdarovávat, vidět přesný opak — problémy a hrozby. A s tím nic nenaděláme a zbude nám pouze — boj a odříkání jako zákonitý výsledek nesprávného vnímání.
Devítka Disků tedy plní roli toho, kdo avizuje onu nezbytnost změny svých nereálných pohledů na každodenní dění, za skutečné vnímání reality. Hojnost musí člověk vidět, cítit ji na každém kroku, aby ji mohl žít. Nebýt vůči ní slepý. A my se právě slepými rodíme, což je v pořádku, aby bylo co měnit a vyvíjet.
Správná cesta je vždy ta nejtěžší. A to je jenom dobře. Snadná cesta totiž nic nenabízí, ona je jen snadná, čemuž ale odpovídá i zpětná vazba — nic. Při nejlepším nic moc. Sebezměna je těžká tím, že se během ní člověk setká a vypořádá se vším, co jej trápí a drží zpět. Ale to nemění nic na tom, že to je skvělá hra a dobrodružství, naopak — tím je to lepší, je to opravdové.
Neberme svoji „slepotu“ jako problém, ale jako potenciál pro své obohacování. Milujme ji a zároveň se jí zbavujme. Takto to má být, pak na nic nejdeme bojem, ale hrajeme hru, která nás denně baví. Jsme vděční, že je co hrát. Takto to má být.
Proto se i jmenuje moje škola „Seberozvoj jako životní styl“, protože právě takto vypadá přirozené žití — každodenní obohacování se formou hry, kterou nám život pečlivě připravuje a my se bavíme a obohacujeme zároveň. Co chtít víc.
