Žít musím srdcem, tedy odvážně a spokojeně

ico-black-zz width=Životní zákony jsou pravidla, jimž podléhá veškeré dění. Tedy i tvoření, neboli uskutečňování svých záměrů. Ta pravidla jsou vymyšlena tak, že je nejde nijak obejít, přelstít, porušit, ani zneužít.

U posledně zmíněného „zneužití“ se chci trochu zastavit. Souvisí s ním skutečnost, že život nesmí být předvídatelný. Kdyby totiž byl, dalo by se toho zneužívat, a — nic by se proti tomu nedalo dělat.

Život by tím úplně ztratil smysl, proto je to zařízeno tak, že se vše vykalkulované a naplánované tak nemůže stát. Vše, co si člověk dopředu vymyslí, se automaticky „škrtá“ jako varianta, která nemůže nastat.

Je dobré o tom vědět, protože často trpíme tendencí přemýšlet dopředu. Plánujeme a vymýšlíme, jak co bude a nebude, a děláme to, protože si myslíme, že to tak má být. Přijde nám to normální.

Nyní tedy máme dostatečný důvod toho nechat. A můžeme se začít zbavovat té potřeby, protože už nám je jasné, že tím jdeme jen sami proti sobě, zavíráme si dveře.

Žít se musí srdcem, ne hlavou. Hlava plní roli brzdy, je v pořádku, že tu je, jen je potřeba chápat její roli. Je nutné ji odpojit, to je vždy ta cesta. Něco, do čeho nám mluvila, potřebuje dostat úplnou volnost. Musíme se zbavit potřeby to řešit, vymýšlet, dedukovat, plánovat, vypočítávat…

Nic nevymýšlet je odvážné. Hlava odvážná není, proto o všem přemýšlí a snaží se hrát na jistotu. Budoucnosti se obává, proto touží a vymýšlí ji. Dělá jí dobře představa, jak by co mělo být. Toho všeho je potřeba se zbavit, aby dostal život volnost a mohl konečně jet a ukazovat svůj potenciál.

Je potřeba otočit logiku. Chceme-li, aby věci fungovaly, potřebujeme chápat, že příčina nefungování je právě naše snaha je mít pod kontrolou. Všechno naše snění a toužení — to je ta brzda. Utkvělé představy, jak co musí být. To vše jsou jen zbytečné starosti, které plodí pouze rozčarování, že věci nikdy nedopadnou, jak si vykreslujeme.

Srdce nepřemýšlí, srdce žije v přítomnosti. Té přítomnosti se také říkává ,,nejistota“, to je totéž. Znamená to, že vůbec netuším, co bude a nebude, ale je mi to úplně jedno. Tak se žije srdcem.

Co bude a nebude může být člověku jedno, jestliže ví, že bude dobře. Zná životní pravidla, tudíž se na vše dokáže správně dívat. Kromě jiného tedy i ví, že nic zlého neexistuje, proto se to nemůže stát. Zlé si můžeme akorát každý sám přivodit svým vymýšlením. Tedy i snahami plánovat a vymýšlet, co a jak.

Vymýšlet znamená sám sebe zavírat do klece. Ať nám naše vymýšlení přijde sebehezčí, nepřináší nám nic víc než starosti a rozčarování. Život díky němu nemůže fungovat, přesně ty oblasti, které rozebíráme, nemohou fungovat.

Život sám o sobě je pouze dobrý, proto jsou veškeré tendence myslet na to, co bude a nebude, zbytečné. A on je nejen dobrý, on dokonce každému servíruje to nejlepší možné. Není možné žít lépe, než když necháme život, aby fungoval sám. Člověk, ať si svou fantazií vykresluje cokoli, nikdy nevymyslí to, co mu život bude přinášet, když fantazírovat přestane. Proto to nemáme dělat, jen sami sobě šlapeme po štěstí.

Hlavu potřebujeme odpojit, odstranit ze svého podvědomí bloky, které ji aktivují. Nedá se jí poručit, nejde ztišit, bude nám do žití mluvit a vymýšlet, aniž bychom s tím dokázali něco udělat. Musí se na to tedy jít skrze podvědomí, které je-li zablokované, hlavu aktivuje. Stačí ale bloky odstranit a hlava se ztiší sama. Je to jako když hlavu vytáhnete ze zásuvky — je tedy potřeba přestat řešit hlavu, ale najít zásuvku a vytáhnout ji.

Na své záměry i na své štěstí se potřebujeme odnaučit myslet. Žít úplně bez nich. Spokojeně, protože dokud spokojeni nejsme, budeme stále na něco myslet, něco chtít jinak. Potřebujeme najít pohodu v sobě, s ní přijde spokojenost, skutečná, ničím nepodmiňovaná — spokojenost se sebou a svým žitím.

Přestane nám cokoli chybět, přestaneme se za čímkoli honit, cokoli vymýšlet, cokoli chtít, cokoli ke štěstí a spokojenosti vyžadovat. A teď — teď už k nám hojnost může začít proudit, protože — na ní nejsme závislí. Nevyžadujeme ji, a proto s ní dokážeme smysluplně zacházet.

Člověk si málokdy uvědomuje, že kdyby se jeho život zlepšil, kdyby se mu splnilo, po čem touží, nic dobrého by to nikomu ani jemu nepřineslo. A to je ten důvod, proč život dbá, aby k nikomu nechodilo nic, nač nemá, nač se necítí, protože po tom touží. Je to pro naše vlastní dobro, my si jen neuvědomujeme, že bychom si tím jedině ublížili.

Píšu o tom, abychom si uvědomili naivitu své logiky a prozíravost logiky životní. Jsme krátkozrací, nedokážeme si představit důsledky svých tužeb a představ. Představme si třeba alkoholika, který vyhraje doživotně zdarma rum. Bude nadšený, protože tohle je jeho sen. Ale výsledek? Uchlastá se, to je předem jasné. To bude výsledek jeho „výhry“.

Stejně to dopadne, splní-li se člověku cokoli, po čem touží, za čím se honí, o čem sní. Dojede na to, protože nebude schopen držet správné hranice, kdy mu to ještě prospívá a kdy už sám sobě škodí.

Život tedy nikoho netrápí, on jen chce aby člověk pochopil, že potřebuje ke všemu nejdřív dozrát. Na to jediné se čeká, v tu chvíli mu život automaticky pošle to, co si přál. Takto to zde funguje, takže toužím-li, znamená to, že chci něco, nač nejsem zralý. Vymýšlím-li, je to to samé, jen v bledě modrém. A čeká se, jestli se rozhodnu dozrát, anebo budu dál akorát toužit a vymýšlet.

INTUITIVNÍ NAVIGACE
Článek pro mě na teď
Výklad pro mě na teď

Tags

top