Žít znamená nebojovat

Pružnost je schopnost žít. Život nepružného člověka se každou chvíli zastaví, jelikož nečekané situace a změny vnímá jako komplikace a problémy.

Pak se chová tím jediným způsobem, který zná — začne s nimi bojovat. Nedokáže jít dál, není schopen se nad své představy povznést a posunout, a tak přešlapuje na místě se svojí vidinou problému a bojem s ní.

Ve skutečnosti nikde žádný problém není, nicméně očima nepružného člověka to tak vypadá. Nevíme, že život funguje jinak, si představujeme, a tudíž co nám, lidem přijde logické, nemusí být z hlediska fungování to pravé.

Život se vždy vyvíjí správně, jen nám to tak často nepřijde. Příčinou nepružnosti jsou naše představy, jak by věci jít měly a neschopnost přijmout, že by to mohlo být správně jinak.

„Problém“ je ve skutečnosti jen rozpor mezi tím, co si myslíme, že by bylo správně a tím, co se děje. Je to rozpor mezi naší představou a realitou. Tím, že nám naše představa přijde logická, vidíme chybu v realitě neboli v tom, co se děje. A právě zde děláme chybu. Chyba je v naší představě, která jen působí „správným“ dojmem, jelikož zní logicky (dává nám smysl, zní hezky a vše do sebe zapadá).

Realita, která je jiná než naše představa „správného“, nám naopak logicky nezní. Ale už si neuvědomujeme, že to tak je jen proto, že vůbec netušíme, proč se děje to, co se děje. Neznáme důvody, souvislosti ani další vývoj, jaký situace nabírá. Nevíme prostě nic, jen vidíme věci tak, jak se nám aktuálně jeví.

Člověk totiž nevidí dopředu ani do hloubky. Jeho logika mu to neumožňuje (je krátkozraká a povrchní). Proto vše posuzuje z okamžitého hlediska — jaké to je teď, jakým dojmem to na něj působí. Už ale nedokáže odhadnout, k čemu to, co se právě děje, vede ani jaké jsou dobré důvody, aby ideální dění vypadalo přesně takto.

Resp. on si myslí, že to dokáže, proto také hned rozvíjí dedukce na podporu svého názoru na věc, ale ty dedukce budou vždy naivní a tedy nereálné, protože veškeré argumenty jsou vymyšlené.

Pružnost neboli životaschopnost je výsledkem UMĚNÍ NEDEDUKOVAT. Pochopením, že to skutečně nemá smysl, že to je jen další z životních chytáků, dospějeme do stavu, kdy nás už okolnosti neprovokují.

Namísto boje s nimi je pak přijímáme jako správné bez ohledu na to, jaký dojem dělají a co si o nich myslí ostatní. Ostatní si totiž skutečně jen něco myslí, zatímco my — víme.

Víme, že je vše v pořádku, stejně jako že vše v pořádku vždy bylo a bude. Takový je totiž život i Vesmír. Jediné, co je kdy „špatně“, jsou naše úvahy a dedukce, které do života vnáší dramata.

Dokud ale uvažuji jako člověk, budu vždy dramatikem, protože to je holt vlastnost lidské logiky. Potřeba dedukovat je jejím základním stavebním kamenem. Chci-li jít dál, k vyšší kvalitě žití, potřebuji tu svou „dubovou palici“ vyměnit za logiku vesmírnou, díky čemuž začnu vidět věci úplně jinak.

Začnu pak žít v klidu, spokojeně, a opustí mě tendence si vymýšlet problémy a komplikace. Přestanu se brzdit, protože jediné, co mě brzdí, trápí a hází klacky pod nohy, jsou mé dedukce. Napojím se na proudění hojnosti, protože už se od něj svými názory a chováním přestanu odstřihávat.

Zkuste si dnes aspoň jednou zkusit představit, že je právě teď úplně vše na světě v naprostém pořádku takové, jaké to je. Že svět není potřeba zachraňovat, vylepšovat ani měnit. Že není nač ukazovat, co rozebírat, čeho se obávat, že vše funguje, jak má. Taková je realita, byť to tak okem člověka vůbec nemusí vypadat. Což nic nemění na faktu, že to tak je.

Děti v Africe, odpadky v oceánech, politici a jejich kauzy, názory paní učitelky i vše ostatní, co vás napadne rozebírat a ukazovat na to prstem — to vše je úplně v pořádku. Žije si to svým životem, který zúčastněné něco učí, tudíž i spěje k happyendu, vy o tom jen vůbec nic nevíte, tudíž si hrajete na rozhořčené chytráky, kdykoli se v tom začnete vrtat.

A to je ten jediný existující problém na světě. Vidíte-li problémy, jste — slušně řečeno — nepružní.