Žití baví, když rozumím, oč denně jde

Včera jsem si dal svůj pravidelný dvanáctikilometrový „rychlý přesun“ (ani chůze, ani běh, něco mezi), na jehož konci si dávám jako odměnu posezení v masážním křesle. Stojí už roky v pasáži obchodního centra za Brnem, nikdo na něj nechodí, a já si z toho udělal příjemnou tradici — nejdřív si máknout, pak si užít.

Nosím s sebou pro tuhle příležitost padesátikorunu, kterou je potřeba do křesla vhodit, aby pak dvacet minut hnětlo mé tělo.

Píšu o tom proto, že včera jsem zjistil novinku — dvacet minut už nestojí padesát, ale sto. Upgradovali cenu. A tím se konečně dostávám k pointě tohoto povídání — je to totiž Lekce.

Lekcemi je prošpikován každý náš den, přičemž jde vždy o to samé — „Jak zareaguješ?“ Protože právě to určí, jestli jsi lekci pochopil a posuneš se dopředu, anebo ne a zabarikáduješ se ještě pevněji na své současné životní pozici — utvrdíš se ve svých názorech, které tě spolehlivě brzdí a udržují v nevyhovujícím.

Cesta vpřed v tomto případě zní — „Super, budu platit sto. Rád. Ať jim je líp než dřív.“ A uzavřu to tím, že za Lekci ještě poděkuji a užiji si ten příjemný stav, jak jsem vše zvládl a jak miluji život, že se takhle parádně o mě stará (to vše ke správnému zvládnutí Lekce patří).

Nebudu tu rozebírat, kolik lidí se zachová právě takto. To není vůbec důležité. Důležité je, že moc dobře vím, proč tak reaguji já. A mí klienti také dobře vědí, proč reagují stejně.

Vždy je důležité vědět proč. Nejde se chovat nelogicky, jinak, než mi to poskládá moje hlava. I ten, kdo se chová špatně, má své jasné logické důvody to dělat tak, jak to dělá. Nikdo nejsme hloupý, ony jen ty naše důvody vycházejí z různých názorů.

Chceme-li žít život jako kouzelnou školu a denně růst i bohatnout, potřebujeme nahradit své důvody takovými, které jsou v souladu s životem. Od té chvíle hrajeme hru, které rozumíme, a to nám samozřejmě prospívá. Uzdravujeme, zjednodušujeme, zklidňujeme, bohatneme, měníme se, rosteme a jsme čím dál přitažlivější. A také se bavíme, všude tam, kde se ostatní bavit přestávají. Žijeme neobyčejný život.

Pokud ovšem naše logika v souladu s životem není, rozebíráme stále to samé a nebere to konce, protože máme pocit, že je někde šlendrián. Jenže ve skutečnosti si jej jen vymýšlíme svými dedukcemi.

U „zdraženého“ křesla bych si mohl úplně klidně a úplně logicky říct — „To jsou teda plantážníci! Zase ze mě chtějí tahat peníze.“ A kupa lidí by mi rozuměla. Mohl bych o tom napsat ve stylu, jak je vše drahé a čím dál dražší, a kupa lidí by se mnou souhlasila. Mohl bych napsat, že to tak nenechám, a kupa lidí by mi fandila.

Jenže mně vůbec nejde o to, aby mi fandila kupa lidí. Ale aby se mnou byl spokojený život. Aby mi řekl — „Milý Martine, jdeš na to dobře. A děláš to nejenom pro sebe, ukazuješ cestu i druhým. Těm, kdo nechtějí remcat nad šlendriány, ale kdo chtějí žít tak, aby to za něco stálo.“ Říká se tomu sdílení hodnot, a to je nejvíc.

Taková je moje role ve Vesmíru i moje motivace. Stačí mi bohatě, když mi rozumějí studenti v mé škole a pak ti, kteří se chtějí studenty stát. Prostě lidé vděční za to, že našli cestu, kde se to všechno mohou naučit a rozhodnou se ji vystudovat.

Každý máme svou cílovou skupinu, a pro ni tu jsme. Vždy bude existovat mnohem větší parta, která nám nerozumí a vidí věci jinak. I to je potřeba chápat, abychom ty lidi dokázali nechat láskyplně na pospas jejich názorům, cítili se dobře a nepochybovali o sobě.