Život funguje sám, já jej dokážu jen brzdit
edním ze skrytých tajemství života je, že funguje sám. Což je dost důležité tajemství, protože se týká samotného chodu všech našich životních oblastí.
Člověk si to zpravidla nemyslí, protože jeho logikou je potřeba se starat. Takže si dělá starosti, sám sebe zaměstnává, duševně i fyzicky. Vymýšlí různé strategie a pak se snaží, aby se naplňovaly.
Tohle vše je zbytečné, vůbec to není potřeba. Když toho dokážeme nechat, začnou věci fungovat mnohem jednodušeji a mnohem líp. Ono totiž nejde vymyslet lepší variantu, než ta, která se bude odehrávat bez našeho vymýšlení.
Je dobré se zde zeptat — „Jak to?“ Jednoduše proto, že člověk není schopen vymyslet něco, co bude fungovat. On dokáže maximálně vymyslet, jak by něco mohlo fungovat za přesně stanovených okolností. A i tak ten plán bude dost kulhat a mít kupu děravých míst, na ktgerých může padnout.
Člověk prostě není vybaven schopností spřádat reálné plány. Proto to dělat nemá, nenarodil se k tomu účelu. Dělat to ale může, pak se ale o ty věci nedokáže starat život sám a výsledkem je, že se stále snažíme, a stále na něco narážíme, něco se komplikuje, každou chvíli se objeví něco, co nám dělá starosti… A to je ona kvalita, jakou fungujeme. Snažení, emoce a kompromisy.
Život tedy funguje ideálně sám, protože — on je inteligentní. Mnohem inteligentnější než člověk. Proto dokáže to, co člověk ne — starat se o chod všeho tak, aby bylo stále všeho dost, aby se nikde nic nebrzdilo, nedrhlo. Jeho inteligence je uzpůsobená tak, aby za všech okolností dokázal nacházet ideální řešení a přinášet ideální výsledky.
Realita je tedy taková, že vše, co dokážu vůbec neřešit, mi funguje úplně ideálně. A vše, o čem mám potřebu přemýšlet a vymýšlet a plánovat a starat se, to mi funguje podstatně hůř a stojí mě to kupu energie, času prostředků…
Zní to možná překvapivě, ale on je v tom opět vtip. Ono je totiž zcela nejtěžší se nestarat. A v životě platí, že ta nejtěžší cesta je vždy ta správná. Ona je v principu úplně jednoduchá, ale je potřeba se vypracovat do stavu, kdy mi to tak jednoduše funguje. Musím na sobě máknout.
Automatické fungování života = žití v hojnosti. S minimem vkladu dosahuji dokonalých výsledků, vše funguje samo. Abych to dokázal, potřebuji se zbavit svých dosavadních názorů na život a jeho chod, a dostat do krve logiku reálnou, úplně jinou než je ta moje stávající.
Hojnost neboli žádné starosti a žádné kompromisy, je tedy za odměnu něco dokázat. Vše v životě je za odměnu, že něco užitečného vypěstuji. To je zákon akce a reakce v praxi.
Odměna za vypěstování přichází až nakonec. I to je zákon. Funguje tak vše, i na zahradě přijde odměna jedině, až zvládnete celý proces od zasazení přes péči po dozrání. Dokud není vše zralé, nemáte z toho kromě mozolů nic. Až dozráním zúročíte, co jste vypěstovali. Stejné to je s životem — teprve až svou vlastní transformaci dotáhnete do konce, začnou přicházet odměny.
Suma sumárum — vymýšlením a snažením rozhodně dopředu nepůjdu. Chci-li zvednout kvalitu svého žití, potřebuji dokázat ubrat, ne přidat. Dokázat pusit život i tam, kam jsem jej doposud pouštět nedokázal.
Člověk se narodil jako bytost, o kterou má být dokonale pečováno. Jen — to musí dovolit. Platí totiž i zákon svobodné vůle, tedy „když si to chceš řešit sám, máš to tak mít“. Starosti i všechna omezení a dysfunkce s nimi spojené jsou tedy naše vlastní volba.
