Život je cesta. Je tedy o každodenních krocích.
ivot je cesta. Žití je tedy něco jako turistika po cestě života. Pointou je tedy ta chůze, krok za krokem se posouvat vpřed.
Životní cesta se před člověkem sama odvíjí. Nemusíme tedy nic vymýšlet, ani nemáme. Situace, ke kterým se má člověk správně postavit, se samy ukazují a jde jen o správnou reakci na ně.
Vymýšlet se dají jen samé odbočky, které nikam nepovedou. Budou to slepé uličky a bludiště, začarované kruhy. A to je právě ten vtip životní cesty — jen jít a nic nevymýšlet.
Děje-li se tak, vše se přirozeně vyvíjí a život díky tomu baví i funguje. Není potřeba víc, jen dokázat jít. Dělat kroky. Jeden jako druhý, stejně jako na výletě. Je tedy dobré vědět — jak se takový krok dělá?
Krok uděláte, postavíte-li se k objevivší se situaci čelem. Srdcem, v souladu se svým cítěním. Zachováte se tak, jak to cítíte. Bez myšlenek, vytáček, dedukcí, kalkulu. Jakmile totiž zapojíte hlavu, začne se všechno to dedukování a vytáčení dít. Hlava začne chrlit důvody, proč nemohu, musím, nesmím, proč uhnout, mlčet, neříct pravdu, udělat ústupek… A tím se člověk chytil do pasti svých vlastních úvah a — krok neudělal.
Jakmile hlava spustí, uvěříte jí, protože všechny argumenty, proč ten správný krok neudělat, perfektně zdůvodní. A vy jí to nakonec rádi odkývete, protože — to bude vypadat bezpečněji. Připoděláte se ne ze situace, ale ze svých úvah o ní. V nejlepším případě „odložíte krok na jindy“. Namluvíte si, že dnes ještě není ten správný čas.
Ve výsledku stojíte na místě (motáte se pořád v tom samém kruhu, to je totéž). Krok, který jste měli udělat, jste (zase) neudělali. Zachovali jste se jinak, protože jste si zdůvodnili, že to (teď) udělat správně nejde. Že nejsou vhodné podmínky.
Chyták je i v tom, že lepší podmínky nebudou nikdy. To zas jen ta hlava vám namlouvá, že ano. Jenže ne. I to je totiž vlastnost života — podmínky musí vždy působit dojmem „neideálnosti“, jinak by to nebyla žádná hra. O nic by nešlo, jenže ono musí jít. Proto v tom VŽDY bude jakože zakopaný pes. Něco proti něčemu. Něco, nač se dá vymluvit. Něco, čím si zdůvodním, že dnes ještě ne. Něco, co se musí správným krokem překonat.
Dopředu se jde jedině skrz výzvy. Život je připravuje a denně posílá. A my rozhodujeme, jak se k nim postavíme. Tak se žije, nic víc se po nikom nechce. Správné postoje nás posouvají dopředu, nesprávné drží v šachu tam, kde jsme. Nezmění se nikdy nic, dokud neuděláme ten správný krok.
Kdo nejde, nežije. Žít neznamená se nasnídat, strávit den v práci, nakoupit, uvařit a jít spát. Žít neznamená strávit víkend s kamarády. To je kolotoč v odbočkách, ne žití. Je tam vše, jen ne to podstatné — cesta vpřed.
Proto takové fungování i vše, jen ne to podstatné, přináší. Chybí tomu pocit naplnění, neboli skutečné radosti ze sebe. Chybí tomu opravdovost, vášeň. Vše je totiž jen suplováno něčím náhradním. Nežijete svůj příběh, vyhýbáte se mu tím, že si vymýšlíte „náhradní program“.
Mělo by zde i zaznít, že žít se může zdát těžší než všechny ostatní alternativy. Ano, vypadá to tak. Vypadá, dokud to člověk nezkusí. Pak už není cesta zpět, protože ochutná tu sílu. Chuť opravdovosti už pak nejde nahradit pachutí bloudění a uhýbání.
Je to tedy jen o tom překonat první dojem. Žití na pohled vypadá, že je těžké, ale ono to je jinak — žití je odvážné. Odvaha = kvalita. Kvalitu svému žití dáváte a ono se vám adekvátně odměňuje — přináší kvalitní zpětnou vazbu. Kvalitní pocity, příležitosti, lidi, vztahy, nabídky, prožitky, prostředky, životní styl… Zákon akce a reakce. Ten krásný, milý a neočůratelný zákon, jímž se vše na světě řídí.
