Život je jako karetní hra

Život je jako karetní hra. Každý do něj vstupujeme s jinými kartami, ale to neznamená, že je tím náš osud zpečetěný. Jsou to jen výchozí podmínky, s nimiž záleží, jak se naučíme nakládat.

Ano, ty „výchozí podmínky“ se v různých obdobích do našeho života odpovídajícím způsobem promítnou. Ale pořád jde jen o to, že se vytvoří jistý stav, který čeká, jak s ním naložíme.

Život tedy není nic fatálního, pružně reaguje na to, jak my reagujeme na něj. V naší škole tomu říkáme doslova „spolupráce s Vesmírem“, protože to vystihuje fungování života asi nejlépe.

Učíme se, že vše v životě se vyvíjí krok za krokem. A úplně každý ten krok je vždy na tahu život a poté já. Život něco nabídne a já zareaguji. A podle toho jak, tam se posuneme a následuje další krok.

Jde tedy o to umět správně reagovat. A to je otázkou Vědění, které je zase otázkou, zda jsme ochotni se o životě něco naučit nebo ne.

Život od nás nevyžaduje, abychom mu rozuměli. Jemu je to jedno. On nás klidně nechá bojovat, rozhodneme-li se pro tuto cestu.

Život se nám do našich rozhodnutí nijak neplete. On nás nechává být. Zároveň je nastavený tak, aby nesprávný přístup narážel. Neboli aby fungoval jen přístup správný.

Pak to celé dává smysl, protože si skutečně svůj život řídíme sami — kvalitou svého přístupu k němu. Kvalitou našeho uvažování, ze kterého se rodí naše přitažlivost.

Všichni přitahujeme ve všech životních oblastech odpovídající kvalitu. Bez výjimky. Je-li tedy náš přístup špatný, budeme se denně setkávat se stejnou měrou nevhodnými protějšky. Oni jen budou jen postiženi jiným způsobem, abychom se vzájemně „doplňovali“.

Pokud například já trpím potřebou usilovat o výdělky, budu automaticky přitahovat ty, kdo bojují s tím mi zaplatit. Neboli držgrešle. Tvořím s nimi totiž „ideální dvojici“. Já peníze dyndám a oni jsou ti poslední, kdo by je chtěli pouštět.

Stejně tak nejsem-li zralý pro partnerství, nebude ani můj partner pro vztah ideální. Vytvoříme dvojici, kde to skřípe, jde jen o to, v čem (což bude přesně odpovídat našim blokům).

Vraťme se ale k té životní kvalitě, o které jsem chtěl dnes napsat — ona skutečně závisí na nás. Život, aby za něco stál, je postavený na výzvách. A my buď jsme ochotni se bavit zdoláváním těch výzev, anebo to vnímáme jako problémy a zkoušíme na to jít jinak.

Strategií, jak „na to jít jinak“, existuje kopec. Můžeme si stěžovat, hledat a rozebírat problémy, hrát si na ublížené a ukřivděné, dělat ze sebe oběti, chtít, ať se o nás někdo stará…

Můžeme naopak třískat vztekle do stolu, nadávat, obviňovat, chodit na věci křikem a silou… Stejně tak se můžeme situacím vyhýbat, hledat z nich cestu ven, spekulovat, přetvařovat se, snažit se lidem zalíbit, posluhovat…

Můžeme toho dělat skutečně spoustu, stejně jako můžeme nedělat vůbec nic a zabíjet čas čekáním na zázrak. Doufat, že zahřmí (třeba po volbách).

Ono akorát nehřmí, tudíž se nezmění vůbec nic. Existuje jen jediný způsob, jak své žití změnit — vzít svůj osud do vlastních rukou tím správným způsobem — začít žít.

Mág v Tarotu nám přichází vysvětlit, že každý člověk je k žití plně vybaven. Zároveň jsou nám naše schopnosti žít svobodně a podle svého skryté a chceme-li jejich potenciál využívat, potřebujeme je objevit a rozvinout.

Ti, kdo se vydali cestou objevování svého potenciálu, zvolili správně. Stanou se soběstačnými, dokážou žít bez ohledu na okolní svět.

Pokud ale svůj potenciál neobjevíte, budete naopak vždycky žít na okolním světě a okolnostech závislí. A právě proto nespokojení, nenaplnění, s potřebou řešit, co se kde šustlo, namísto toho, abyste žili to své a o dění kolem se nezajímali.

Ano, ono to vypadá, že okolní svět je pro nás důležitý, ale právě to je ten vtip — není. Kdyby byl, náš život by neměl smysl. Náš život by byl závislácký, právě na tom okolí.

Nestál by na nás, proto by nedávalo smysl jej žít. Vesmír ale nic nesmyslného nedělá. On naopak úplně všemu smysl dává. Tedy i člověku a jeho úřadování zde na světě.

Vesmír nám dal schopnosti, jen je hned nevystavil, aby bylo potřeba je objevit a rozvinout. Život je hra o objevování sebe samého. A tím, jak se to děje, rozvíjíme kvalitu svou i svých prožitků, svou životní úroveň.

Tak by život vypadat měl. Nemusí, ale měl by, protože pak se i děje, co se dít má — roste jeho úroveň a míra naplnění, kterou ním naše žití vrací.

Najít správnou cestu, a vydat se po ní. Tím správným způsobem, nutno dodat, protože i po cestě seberozvoje se dá jít různými způsoby včetně totálního bloudění nebo přešlapování na místě.

Nikdy nejde o to, kolik toho děláte, ale co děláte. Právě to je cesta ke kvalitě, která staví na — vědění.