Život je nádherný (nám se jen takový nezdá)
ednu z důležitých vlastností života popisuje zákon „Život bude přesně takový, jak se na něj naučíš dívat“. Život je jako chameleon, přizpůsobuje se našim představám, postojům, očekáváním. I v tom je úžasný.
Není si nač stěžovat, protože jsem sám všeho autorem. Že si stěžujeme jen potvrzuje, že vůbec nevíme, co žijeme. Stejně tak když bojujeme — když se něčeho bojíme, něco si odepíráme, nutíme se žít, jak nechceme, necháme si líbit kompromisy, nehezké chování, manipulaci…
Tím vším se oddělujeme od toho, co popisuje Šestka Pohárů — od rozkoše. Naším vnímáním vidíme kde co jinak, naše názory dělají z věcí povinnosti, život děláme těžkým a prázdným. Pak ani život nemilujeme, protože — to nejde. Nejde milovat něco, kde se cítím nejistý, nedokážu žít po svém a pořád něco musím.
Předsudek = obviňování. Krásně maskované, takže je snadné si neuvědomovat, že to děláme. Za každým posuzováním i každým musím, nesmím, nemůžu obviňování najdeme, protože vždy vidíme důvod, proč je něco špatně, případně proč muset, nesmět a nemoct — „Protože XY.“ A právě to XY obviňujeme z toho, že bojujeme nebo si jen sami něco nedovolíme (protože se bojíme = nevěříme si, necítíme se dost dobří, nezasloužíme si…).
Je dobré si uvědomit, že to, co žiji, si ze života sám dělám. Svými názory. A není-li to rozkoš, kontinuální, nezávisle na okolnostech, nestojí mé názory za moc. Udělal jsem si autority z kde čeho (práce, peníze, nadřízení, politici, pravidla, poučky…) a na mě už nezbylo.
Ono nikdy nezbude, začneme-li koukat kolem. Začneme-li svět posuzovat podle toho, co říká tenhle a tamten. Tím si vytváříme předsudky o autoritách a důležitosti, ale jsou to všechno autority falešné.
Potlačujeme tím autoritu skutečnou, a tou je — mé cítění. Každý jsme jiný, každému vyhovuje něco jiného, zároveň jsou ale naše přirozené pocity vždy správné a nikdy nejdou proti nikomu a ničemu.
To až když si zaneřádíme hlavu svými názory, začneme se cítit jinak — nepříjemně, jako bojovníci. Je jedno, zda se cítíme v roli útočníka či obránce, tak i tak bojuji a to nepřináší nic dobrého ani mně, ani druhým.
Dedukce = logika postavená na předsudcích. Celé to zní logicky, ale je to výmysl, který vychází z něčeho, co je jinak. Co možná vypadá tak, jak si myslím, ale to pořád nic nemění na tom, že se mýlím.
Na život se nesmí silou, ta jej jen brzdí. Potřebujeme život odbrzdit, aby se vrátila přirozenost našeho vnímání a s ní i lehkost, radost, nadšení a svoboda. Láska, řečeno jedním slovem. A až pak, až je život jedna velká láska, přijde i Šestkou Pohárů avizovaná — rozkoš.
A to za to stojí. To stojí za zbavení se názorů, které jsou úplně k ničemu.
