Život je psychologická škola hrou
ivot je škola. Člověk to ale neví. Možná tuší, ale zdaleka neví, co to znamená konkrétně ani jaká hloubka a logika v tom je ukrytá. Netušíme, proč jsme na světě, za jakým účelem, jakým prožitkům jsme denně vystavováni ani proč.
My si o všem něco myslíme. A na to se dá spolehlivě říct, že ať si myslíme cokoli, je to sakramentsky vzdálené realitě. Že je ve skutečnosti vše úplně jinak, protože vše hodnotné a skutečné je důmyslně a úmyslně skryté.
Kdybychom věděli, jak vše opravdu je, budeme se cítit i chovat úplně jinak. Žijeme hlavně proto, abychom se žít s pochopením učili a naučili. Což s sebou automaticky přinese sílu, lásku, důvěru, sebeúctu, nadšení, vášeň i žití jen tak pro radost…
Bez pochopení je život dřina plná povinností a starostí. A to nebaví, protoe tohle bavit nemůže. Všechny úžasné pocity i ostatní hodnoty jsou odrazem zmíněného pochopení, které staví vše prožívané do úplně jiného světla. Pochopení mění naše vnímání, mechanismy uvažování, a v konečném důsledku i prožívané pocity, stejně jako naše očekávání.
Život je o očekáváních, protože ona jsou motorem i kompasem našich prožitků. Co očekáváš, to přožiješ. Jak se na věci díváš, tak se vše bude vyvíjet, tak to bude probíhat a tak to i dopadne. Takový život budeš žít a nic a nikdo s tím nehne.
Aby to byla hra, musí o něco jít. A to „něco“, o které jde, je fakt, že člověk je vystavován kupě scén, které vůbec nebudí dojem, že je vše úplně super a vyvíjí se v jeho prospěch. Ty scénky se člověka vesměs ptají — „A co očekáváš teď? Pořád vše vidíš v pohodě a očekáváš to, co si přeješ?“
Kdo nevidí do zákulisí (neví, co se odehrává skutečně), ten dojmům, jimiž scénky působí, naprosto věří. Je neustále něčím provokován. V praxi se to pak projevuje tím, že s životem bojujeme. Namísto abychom se bavili a plnili si své sny. Tam, kde přichází ta pravá zábava a čas tvoření, se naší logikou objevil problém. Svou (nereálnou) optikou podléháme všem těm klamům, jimiž se cítíme ohroženi nebo zraněni.
Nic problematického se sice nikdy nedělo, neděje, ani nebude dít, jenže to tak vždy bude vypadat. Dokud si nevyměníme brýle, budeme pořád vidět bubáky a trpět potřebou s nimi bojovat. Nebudeme schopni si dojít za svým, skončíme když dobře tak někde napůl cesty, u kompromisu a v jistotách. To tak prostě je, taková je ta hra. Hra na tvoření s bubáky, kteří přestože nejsou, člověk nechápající je vidí a přijdou mu úplně skuteční.
Spokojené žití vyžaduje brýle čisté, bezstarostné. Což jsou brýle doslova divotvorné. Nejen, že vidíme svět bez bubáků, my bez nich i žijeme. Žijeme to, co se jinak žít nedá. Nové brýle zcela mění životní úroveň, protože vše opravdu hodnotné není běžnými brýlemi postřehnutelné a tedy ani není možné to žít.
Vše pořádné je za odměnu. Proto to je skryté, proto je potřeba si to zasloužit ochotou vyměnit své brýle plné problémů za ty bezproblémové. Udělat něco sám pro sebe. Dává to smysl — pak si všeho vážíte, počínaje sebou samými a konče životem jako takovým i všeho, čeho jste již dosáhli a co si dál plníte.
Život je úžasný, ale zároveň totálně klamavý, aby ta úžasnost nebyla vidět. Jenže ona tu je, to je ten vtip. Doslova pohádková kvalita žití tu vždy byla, je i bude, jen je opředena tajemstvími, která bude potřeba nejdřív rozklíčovat, aby do sebe vše zapadlo a nová realita vystoupila v plné kráse zpoza závěsů, za nimiž se skrývala, a stala se vaší realitou, denně prožívanou i denně opěvovanou právě proto, že jste si ji zasloužili.
K Hojnosti i všemu hodnotnému je potřeba cítit vděčnost. Bez vděčnosti nic kloudně nefunguje ani nic kloudného nežijete. Namísto ní se vaše pocity a nálady mění jako aprílové počasí, což jen ukazuje, že máte k vděčnosti daleko.
Vděčnost je ten nejvyšší projev, proto si jej to nejlepší na světě zaslouží. Vděčnost nenajdete na ulici, ta se pěstuje na cestě za novými brýlemi. Tam se to spolehlivě naučíte, prtože za každý krok, který uděláte, za každý překonaný klam, budete totálně vděční. A ta vděčnost se postupně stane vaším trvalým cítěním, jelikož vám bude čím dál jasnější, jak je ten život skvěle vymyšlený, abyste mohli žít skutečně cokoli si přejete, aniž byste o to museli nějak usilovat. Ono pak ani nejde nic jiného než vděčnost cítit, protože ať kouknete kam kouknete, je to úchvatné.
Kdo by své sny nechtěl žít. Kdo by se nechtěl nadšeně bavit od pondělí do neděle tím, že žije to své, užívá si vše již splněné a zároveň spěje k cílům novým. Žije pro radost, odvážně, s chutí, naprostou důvěrou, láskou k sobě a vděčností k životu, že je přesně pro tyhle účely dokonale vymyšlen, nastaven a připraven.
