Život nás vede ke zralosti, tak tam jděme

Život není náhoda, on má úplně jasný koncept, cíl i smysl. Pohání jej zákony, které se starají, aby každý člověk prožíval přesně to, co potřebuje, aby smysl života naplňoval — aby se k němu blížil.

Řečeno jinak — život je cesta, která přesně ví, kam se jde. Je to cesta inteligentní a aktivní, což v praxi znamená, že připravuje člověku přesně takové prožitky, které jej vedou dopředu.

Je tedy dobré vědět, kam nás život „tlačí“. Ke zralosti. A je dobré vědět i proč — protože tam nám bude dobře.

Nic z toho, co denně prožíváme, nejsou žádné nahodilé situace. To nám tak jen připadá, protože nevidíme „za oponu“, kde se všechny prožitky připravují a synchronizují. Každý náš prožitek vznikl cíleně, vypadá přesně tak, jak má vypadat a setkáváme se v něm přesně s takovými lidmi, se kterými máme něco prožít.

Kdo tomu rozumí, chová se úplně jinak než ten, kdo si tohle vůbec neuvědomuje. V našich prožitcích jde o něco docela jiného, než si obvykle myslíme. Bez pochopení se tudíž chováme jinak, než bychom měli — nejsme vůbec v harmonii s naším životem, který nám sděluje A, ale my vidíme B a řešíme B.

Zásadní jsou především ty situace, které nás rozhodí, zneklidní, zaskočí. Ukazují na naše nepřirozené názory, které v nás probouzejí strachy, pocity ohroženosti a vidiny problémů. Svazují nás, kazí naše dny, vztahy, životní oblasti. Berou nám radost, oddělují nás od dobrého a potřebného. Potřebujeme se jich zbavovat, abychom mohli žít lépe, tak se žije.

Dochází pak k tomu, že nás život vede po cestě, po níž máme jít, ale my mu z ní neustále odbíháme. Máme zrát, což se ale neděje, jelikož abychom zráli, potřebujeme správně vnímat své prožitky a reagovat na ně způsobem, který nás mění.

Namísto toho se situacemi bojujeme, jelikož je posuzujeme svými názory. Prožijeme si menší či větší drama, a to je zároveň i vše, co se odehraje. Nezměníme se ani trochu, takže se nevyvíjíme, náš život se nevyvíjí, a my prožíváme stále tytéž situace v bledě modrím, jelikož život nás pořád bude vést tak, abychom změnli, co je v nás nepřirozené.

Člověk, který nedokáže jít dopředu (neumí se měnit), žije jako na kolotoči. Jedna obrátka za druhou, vše se pořád vrací v X podobách. Brzdí a ubližuje nejen sobě, ale i lidem okolo něj, generuje dramata, je na obtíž. Přešlapuje na místě, proto je neperspektivní.

V tom lepším případě hledáme řešení, přemýšlíme a kde co zkoušíme. Život ale nikdy nechce, abychom něco vymýšleli a zkoušeli, protože je vše už vymyšlené. Člověk potřebuje jen pochopit, jak se chovat v tom, co k němu samo denně přichází.

Život je proces pěstování — pěstování své zralé osobnosti. Má tedy vypadat jako na zahrádce — zahradník potřebuje vědět, jak o svůj záhon pečovat, a pak to jen stačí dělat. Není co vymýšlet, vše je dáno — má to svá jasná pravidla, a zahradník podle nich jen bez přemýšlení jede a vše se vyvíjí, jak má.

Nereálné představy o životě často znějí i velice uvědoměle. Být s žitím na štíru neznamená se honit za penězi, nebo jen chtít ležet na divanu a pít pivo. I představy typu práce, rodina, děti jsou mimo mísu. Tyto věci do žití patří, ale vůbec nejsou jeho pointou a nosným pilířem. Stavíme-li svůj život a štěstí na nich, dojedeme na to. Potřebujeme stavět na seberozvoji, na svém každodenním zrání. Pak nám bude dobře.

I život má svá jasná pravidla, osobnost se pěstuje podobně jako ředkvičky. Nic neurychlíme, nevyspekulujeme, neošidíme, ani není důvod, protože pěstování je jednoduché a perfektně funguje.

Cesta ke zralosti je ta jediná správná. Buď to tak člověk vnímá a žije v harmonii s životem, anebo si vytvořil svou vlastní verzi žití, a pak bojuje, protože se motá ve svých vlastních představách, které s přirozenou cestou zrání kolidují. Pak to žití i vypadá jako na zahrádce, o kterou nikdo nepečuje nebo jako když se o to pokouší někdo, kdo zahradničení vůbec nerozumí a rozumět nechce.